Z dnešní ranní procházky mám tolik zážitků, že by to vydalo na několik blogových zápisků. Napíšu aspoň tenhle jeden.

"Teď mě nerušte, musím jít trucovat. Beru si tam kytaru a prsátko." Koblížka odešla středem. My jsme na ni jen nevěřícně koukali.
"Prsátko?" ptal se Koblih. "Fakt si bereš prsátko?" smál se.
Koblížčina staršího bratra prsátko nerozhodilo. "Ať si jde. Zahrajeme si ještě jednou, jo?" A už stavěl figurky z Člověče do odvetného postavení.