"Mamí, složil jsem básničku. Chceš ji říct?" ptal se mě Koblížek před pár minutami.
"No samozřejmě, že ji chci říct." Miluju dětské básničky.
A protože jsem dopisovala článek, který mám zítra odevzdat, napsala jsem si mezi řádky i jeho verše:

Nenapadlo by mě, že se dá sobotní večer trávit takhle. Ale asi dá.

Jsem sama doma, děti už spí, já koukám na televizi zabalená do deky a s notebookem na klíně. Na stolku uvařený čaj a na talířku hroznové víno. Mám depku pepku, nic se mi nechce, tupě zírám do blba a prsty mi teď běhají po klávesnici úplně samy - bez přítomnosti mozku. Takže tenhle článek berte s tímto vědomím, prosím.

Čekala jsem, že se to někdy stane. Že se světy propojí, třeskne to, bleskne to a já se jako Kobliha začnu setkávat s lidmi, kteří mě znají pod mým živým profilem, ne jako virtuální Koblihu. A bác ho! Je to tady.