"A když budu dospělá a budu bydlet někde jinde, stačí, když mi zavoláš a řekneš, jakou máš potíž. Já vezmu kouzelnou hůlku a přijedu k tobě. No a ta hůlka to všechno vyřeší," řekla mi Koblížka a před oči mi vrazila svou novou, příšernou, růžovou kouzelnou hůlku. Pak zmáčkla růžový knoflík. Kus plastu začal blikat a hrozná melodie zahájila hlasitou palbu. "To bude príma, viď?"
"Mami, umíš se otáčet přes ručku?" ptal se mě Koblížek včera večer. Stála jsem v kuchyni a vyndávala nádobí z myčky. "Jak tě to napadlo?" zeptala jsem se. "Asi to neumím, nikdy jsem to nezkoušela." Koblížek si poskočil (když má radost, vždycky skáče - líbí se mi to a říkám si, že v devíti má na poskakování nárok). "Koukám na Top Gear. Kdyby si tam přizvali Semira z Kobry, ten by jim to předvedl. Ten se točí přes ručku KAŽDÝ DEN." Jsou věci, na které jsou mámy krátké. Třeba na auta.
"Danušce můžeš dát Orbitku, Danuška je žvejkalka," oznámila mi Koblížka důležitě. "Už pochopila, že ji NESMÍ spolknout. To bys nevěřila, kolik holčiček ve školce je nežvejkalek." Když člověk umí žvejkat celý týden, rázem se jeho důležitost vyšplhá až do nebes.
Vstala jsem z mrtvých. Aspoň mám ten pocit. Sinusoida mého stavu šplhá vzhůru. Dneska jsem byla venku. Padal sníh, bylo docela teplo a já šla pro Koblížku do školky. Po dlouhé době. "To je fajn, že vás vidíme, paní Kobliho," říkala paní učitelka. "Koblížka říkala, že jste teď lehavá." Koblížka ke mně přišla, objala mě kolem stehen a nahlas řekla: "Maminka je už chodivá. A bude i běhavá!" Pobavilo nás to. Běhavá jsem dost často - bohužel jen směrem k našemu záchodu. Většinou pár dní potom, co přijdu ze špitálu.
