"Namaluj mi taky jeden obrázek," přišla za mnou Koblížka do kuchyně. "Ale musí tam bejt beruška. A taky princezna s husou a taky trpaslík. A nějakej domek a vlk a Karkulka. A aby to bylo hezký!"
To byla výzva. Zalila jsem si kafe, nalila do něj mlíko (ani nevím, jestli se tomu ještě dá říkat kafe, tomu, co si vařím) a odnesla si hrnek ke stolu. "Tak mi, prosím, podej pastelky a nějakej blok."

Vytáhli jsme dětské loutkové divadlo. Ještě po mně :) Na celé odpoledne jsem se proměnila v diváka. Musím dodat, že po hodině ve značně udiveného diváka. Režie inscenací se ujala Koblížka a odmítla se podřídit scénářům Boženy Němcové, bratří Grimmů nebo Karla Jaromíra Erbena. Obsadila se do rolí dramaturga, scenáristy a svého bratra pasovala do funkce "podávače loutek".

"Dneska jsem ještě nezlobiláááá-lálálálálá-lálálá," Koblížka seděla na koberci a stavěla puzzle. Bylo pět hodin ráno. Dala jsem si přes hlavu peřinu, abych tu vlezlou písničku s autorským textem své dcery neslyšela. Chtěla jsem ještě aspoň půl hodiny spát.