Nemám ráda akce pro rodiny. Ty organizované, ve kterých si vystojíte frontu na registraci, kde vaše dítko obdarují kartičkou a to pak celé nadšené plní úkoly na nejrůznějších stanovištích, kde mu organizátor (šestnáctiletá studentka místní střední školy) dá razítko (obrázek, samolepku), aby celou kartičku zaplnilo a u cíle si vyzvedlo "sladkou odměnu". A ještě "drobnost" (propagační materiál velké firmy nebo remitendu dětského časopisu nebo rozvrh hodin nebo policejní pexeso). Včera jsem na jedné takové akci byla (a znovu se přesvědčila, že dvě tři podobné akce za rok stačí). Koblížek se radovati odmítl, nechala jsem ho teda doma skypovat se svou holkou (Petra ze třetí třídy) a vyrazila jsem jen s Koblížkou a Markou.

Ach jo. Sotva napíšu, že mě nebaví psát, zjistím, že čtenost blogu stoupne na neuvěřitelná čísla. A mně se zatetelí dušička (a kdo říká, že nemá rád návštěvníky na svých stránkách, kecá ) a hned mám motivaci. A najednou se mi chce psát a chce se mi s Vámi komunikovat v komentářích a chce se mi vkládat další a další články. Je to jako magnet. A tak mi to nedá a musím přidat aspoň jeden drobný článek - ráda bych Vám napsala o několika zajímavých stránkách, na které jsem poslední dobou narazila.

 Zjistila jsem, že mě nebaví psát. Poprvé v životě. Protože jsem si čmárala už ve školce, ve škole vymýšlela třídní časopisy a na gymplu skládala romantické verše. A pak jsem měla možnost se psaním živit. A teď - nebaví mě to. Sice si vždycky řeknu, že tohle by stálo za zapsání, když zažiju něco zajímavého nebo potkám někoho zvláštního - ale pak mě to přejde. Prostě už se mi pak nechce. Je to pro mě úplně nová zkušenost a - nevím, co s tím mám dělat. Jestli to někdy bude jiné nebo jestli už moje psací období skončilo a já bych se už konečně měla věnovat něčemu jinému (a pořádnému, jak říkávala moje babička).

Dneska ve vaně jsem četla časopis, ve kterém se psalo o televizních pohádkách. A dočetla jsem se o jedné, o jejíž existenci jsem neměla ani zdání. Naštěstí v době kompjůtrů není nic těžkého na tom, najít si všechno, co člověk potřebuje. A tak jsem hledala, až jsem našla. Kousky pohádky na Youtube, informace na csfd.cz a názory diváků. Běžně jsem shlédla pár minut a říkala si, že se někdy musím podívat v klidu na celou hodinu a kousek. A docela mě zajímá, jestli vy tuhle pohádku znáte.

Jan Kraus vydal první číslo svého magazínu a mě to moc zajímalo. Takže i když by do venkovního smogu ani psa nevyhnal, já se ve středu řítila do trafiky, abych si  Krause koupila (toho na papíře, pochopitelně).

Tak mám za sebou první skleničku svatomartinského vína. Vlastně ne za sebou, ale v sobě. Šla jsem nakupovat a tam byly. Flašky plné mladého vína. "Jsi taky mladá," říkalo mi moje vnitřní já. "Dej si!" A tak jsem k ubrouskům, jogurtům, křupinkám a máslu v akci přidala láhev červeného. To je tady se mnou a ve mně první sklenka. Víno jsem neměla ani nepamatuju.

"A když se mění čas, to se najednou velká ručička rychle přesune a odcouvá o hodinu zpátky?" ptala se mě Koblížka. "Můžu bejt U TOHO?" Jak vysvětlit malé holce, proč se posouvá čas? A že musí jít spát před Večerníčkem? "Nemůžeš bejt u toho. Hodiny couvají, když lidi spinkají. V noci. Potají. Aby je nikdo neviděl." Pomohlo to. Snad.

Nejdřív šla flaška, pak dlouhá ruka a pak Eva. "Nezlob se, Kobliho, ale něco bych potřebovala. Dáš si vínko?" Nedala jsem si. Evu jsem totiž nikdy neměla ráda. Nemám ráda alibistky.

"Mami, víš co je to kosádka?" ptala se mě Koblížka a tvářila se důležitě.
"Kosádka? Myslíš posádka? Nebo kosatka?" Někdy nejsem tak úplně při smyslech - hlavně ne v neděli ráno.
"Kosádka. Jako na lodi. U pirátů ze země nezemě."
Už jsem byla doma. No doma - uvědomila jsem si, že v obýváku je puštěný Disney Channel.

Začali jsme znovu. Nový školní rok, nová předsevzetí, nový začátek. Aspoň myslím.

Zjistila jsem, že jsem opotřebovaná. Ošoupaná jako stará deska - ta černá, víme? Přeskakuje, drhne, chvíli hraje a pak se páčka musí posunout i drážku dál, aby se písnička nezasekla a nehrála jak kolovrátek. V gramci to praská, skřípe a jehla jede nemilosrdně dál po černém vinylu, až dohraje až k prostřednímu kolečku, nadzvedne se a poslušně se vrátí zase na začátek. A pak se nandá nová deska a pohne se páčkou - jehla opatrně spadne na začátek a jede znovu.