Není mi patnáct. Ani dvacet. Ani třicet. Přesto se chovám jako malá holka. Nějak si mě teď osud vzal do parády a rozhodl se ukázat mi další a další stránky života. A tak se nezlobte, že si u čtení tohoto článku možná budete připadat jako blázni, kteří omylem zabloudili na blogísek nějaké dvanáctileté holky. Protože přesně takhle si teď připadám.

Nevím, jestli jste sledovali show TV Prima Česko Slovensko má talent. Přiznám se, že já jsem viděla jen finále. Včera večer. Neznala jsem tedy soutěžící, neměla jsem k nim osobní, ani citové vztahy, netušila jsem, co umí - a musím s pravdou ven: měla jsem tu strašně moc žehlení, tak jsem si pustila televizi. A nestačila jsem se divit.

Po náročných měsících, kdy jsem byla víc po nemocnicích než doma, mě navštívila kamarádka Vanda. Nejezdí k nám moc často, bydlí poměrně daleko, neřídí a je odkázána na svého manžela. Ten tu měl nějaké pracovní povinnosti, takže Vandu nabral, vyklopil u nás a po několika hodinách, které utekly jako minuty, ji zase vyzvedl.

Vanda mě překvapila a musím říct, že na některá její slova musím

Dneska ve vaně jsem četla časopis, ve kterém se psalo o televizních pohádkách. A dočetla jsem se o jedné, o jejíž existenci jsem neměla ani zdání. Naštěstí v době kompjůtrů není nic těžkého na tom, najít si všechno, co člověk potřebuje. A tak jsem hledala, až jsem našla. Kousky pohádky na Youtube, informace na csfd.cz a názory diváků. Běžně jsem shlédla pár minut a říkala si, že se někdy musím podívat v klidu na celou hodinu a kousek. A docela mě zajímá, jestli vy tuhle pohádku znáte.

Nejdřív šla flaška, pak dlouhá ruka a pak Eva. "Nezlob se, Kobliho, ale něco bych potřebovala. Dáš si vínko?" Nedala jsem si. Evu jsem totiž nikdy neměla ráda. Nemám ráda alibistky.

Dneska odjely děti. Babička s dědou si je vzali na dovolenou. Budou chodit po Beskydech a jezdit na výlety. Je tu tak divně ticho...

Jako bych to ani nebyla já. Nevím, co se děje, ale cítím, že potřebuju změnu. Nějakou OBRZMĚNU. Třeba se odstěhovat. Nebo totálně změnit práci. Nebo...

Po dlouhé době jsem si koupila časopis Instinkt. Kvůli obálce, přiznávám. I když článek o rozpínavosti islámu v Evropě byl zajímavý, zaujal mě jiný text. A sice Milerův Krteček: Byznysmen z hroudy od Miloše Kozumplíka.

Že slavil Zdeněk Miler úctyhodnou devadesátku, jsme určitě všichni zaregistrovali. Ve Večerníčku dávali Krtečka, noviny i televizní zprávy byly plné informací. Proto mě zajímalo, jak bude čtyřstránková gratulace zpracována v Instinktu. A nakonec je z mé reakce článek na blog (ač jinak většinou podobné komentáře nepíšu).

"Mami, jakej bude svět, až tu třeba nebude Zdeněk Svěrák?"

Otočila jsem se. Asi patnáctiletá holka se ptala své mámy. Stály před školou a četly noviny, ve kterých psali o smrti pana Vondrušky. Úplně jsem se té otázky lekla. A pak si řekla: No jo!  Ta holčina na to kápla.

Už dlouho jsem nepsala pokračování hádací hry - Hádej, kdo jsem. Před vánočními svátky to napravuji a dávám v plén sedmou fotku. Poznáte, kdo je na ni? Opět připomínám, že jde o Čecha (v tomto případě Češku), žijící osobnost, která je velmi zajímavá, ač se o ní moc nepíše. Komentáře jsou moderované a vítěz získá ...