Hlavní nádraží, na kterém jsem ve čtvrtek byla, se za těch cca 10 let, co jsem tam nevkročila, neuvěřitelně změnilo. Místy to vypadá jako na letišti (to když cestující stojí před digitálními tabulemi a sledují, ze kterého nástupiště jim pojede vlak), místy jako na opuštěné stavbě (to když člověk prochází úzkými uličkami mezi bedněním a nikde ani živáčka-dělníčka), místy jako na nádraží před dvaceti lety (to když vystupuje po špinavých schodech na perón, protože zažloutlá cedule píše, že eskalátor je mimo provoz).
"Normálně si to přeju a ono se mi to splní. Skoro vždycky," říkala mi Naďa u kafe. "Zařídím si to ve vesmíru."
Koukala jsem jako blázen.
"Začínala jsem s jednoduchejma věcma - třeba jsem si přála, abych zaparkovala před naším barákem. Nebo ať je u zubařky v čekárně prázdno. Nebo ať jde Pavel večer na pivo a já mám klid!"
"Tak to se ti plní docela často, ne?" smála jsem se. Pořád jsem přací systém z vesmíru nechápala.
