Po dvou měsících jsem konečně našla ztracené heslo ke své e-mailové schránce. Je to adresa, kterou znají naši přátelé, známí a která nám slouží jako tzv. rodinná. Není to tak urgentní, protože mám i schránku pracovní, ale přece jen mě potěšilo, když jsem si konečně na heslo vzpomněla. A tak jsem začala stahovat do Outlooku. Pravda, trochu jsem se lekla, když jsem viděla počet zpráv:

Některé technologie znám jen podle názvu. Třeba Bluetooth. Vím, že je to šikovné udělátko, které dokáže propojit dva přístroje bez kabelů a ještě si vyměnit informace. No jo, ale když potřebuju, aby si můj počítač načetl údaje z telefonu, dělají oba, že se vůbec neznají, nechtějí spolu mluvit a diví se, co to po nich vlastně chci.

Věděla jsem, že to přijde. Ale nevěděla jsem, že tak brzy. Koblížek měl to období taky. Období KRTKA. A teď objevila kazety i Koblížka. Navíc zahlédla v regále obchodu, kde jsme včera kupovali jídlo, krtka na DVD. Nevyrvala jsem jí ho. Máme ho doma. A jeho Ach jo! a Jé! teď zní naším bytem.

Koblížek k smrti rád počítá. Už odmalička. Ve školce mu paní učitelka vysvětlila princip Pythagorovy věty (měli tam pomůcky, se kterými se dalo hrát - třeba skládat čtverečky nad přeponu a odvěsny trojúhelníka), v první třídě už luští matematické hádanky a počítání do dvaceti, které dětem nabízela paní učitelka, ho příšerně nudilo. Je namístě dodat, že po mně to rozhodně nemá. Sice jsem na vejšce vybojovala zkoušky z matiky, ale radost mi počítání moc nedělá a o logickém myšlení se u mě taky mluvit nedá.

Když jsem četla ten e-mail, myslela jsem si, že se mi to zdá. Že se prostě probudím a půjdu si dát sprchu. Ale nebyl to sen. Byla to realita. Někdy mi psal, že teď, když ví, kdo jsem, založí blog, aby to mohl hlásat do světa. Kurňa, copak jsem slavny Ostravak bo co?

Ráda dostávám dárky. A Koblih se včera tvářil napnutě, když mi dával zelenou krabici převázanou zelenou stuhou. "To máš jen tak, že je léto." Ráda dostávám dárky jen tak.