Byla jsem na Bathory. Na filmu strhaném kritikou, na filmu dlouho očekávaném a v bolestech se rodícím. A od té doby, co jsem přišla z kina přemýšlím nad tím, jak o něm napsat do blogu.

Včera večer jsem byla sama doma. Tím myslím pouze s dětmi, bez Kobliha. A bylo to fajn. Uklidila jsem všechny hračky, povalující se plyšáky jsem nastrkala na polici, autíčka vyrovnala do skříňky a kostky naházela do beden. A pak jsem si otevřela flašku červenýho.

Nevím proč, ale fenomén Titanicu mě nikdy moc nevzal za srdce. Ani film o potopení slavné lodi. Leonardo di Caprio není můj typ a celé dílo považuji za průměrně americké. Ale když je v Praze výstava artefaktů z vraku lodi, váhám, jestli se nemám zajít podívat.

Dneska jsem dočetla Frištu od Petry Procházkové. A neubráním se aspoň malému článečku o této útlé modré knížce.

Lišáček Vuk a jeho přítel a učitel Karak. Pamatujete? Někde v supermarketu jsem zahlédla DVD s lišákem Vukem a vzpomněla si tak na další animované příběhy, které jsem jako dítě měla ráda. Lišáka Vuka jsme obkreslovali přes kopírák, samolepka s Vukem měla cenu zlata a u Magionu (odpolední TV pásmo pro děti) jsme ani nedýchali, abychom věděli, jak to s lišákem dopadne.