Kobliha | KOBLIHA

Ahoj lidi, jste tu ještě? No jasně že jo.

Budu se muset podívat, co píšete, jak se máte, jestli žijete... Já žiju. Teda asi. Pomalu. A líně.

Co je u vás nového takhle na konci září? Na mě leze stáří. Začala jsem studovat, představte si to. Je to legrace, ale tři písmenka za jménem po mně vyžadují. Proč ne, řekla jsem si a vrhla se do čtení knížek, knih a bichlí. Docela mě to baví. Kupodivu.

Doma dobrý. Zdraví dobrý. Ale nechci to zakřiknout, znáte to.

Bydlím jinde, s Cyrilem. Vy víte, že se nejmenuje Cyril. Ale to je jedno, jak se jmenuje. Pro mě je důležité, že je to s ním pořád fajn. Jasně že má mouchy, taky jich mám plno (a některé jsou pěkně velké masařky), ale pořád nám to klape. Pořád mám plné vázy kytek a pořád mám pocit, že jsem milována. Nejen slovy, ale hlavně skutky. Chodíme po výletech, užíváme si babího léta, vaříme, grilujeme, milujeme se, navrhujeme nové vychytávky do nového domu - a fakt jsem furt zamilovaná. Ve svém věku, chápete to?

Každopádně mám radost z toho, kolik lidí má radost (škarohlídy se snažím nevnímat) a kolik lidí to má podobně jako já. Nevím, jestli jste včera sledovali reportérky CNN, ale jejich profesionalita se s našimi reportéry absolutně nedá srovnat. Líbí se mi, když projevují city, když se jim chvěje hlas a když nemůžou svou radost ukočírovat. Je to přirozenější, než když naše ČÉTÉdámy stojí v upnutých kostýmcích ve studiu a tváří se... naškrobeně.

Díky, Tome!

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají

"A když se mění čas, to se najednou velká ručička rychle přesune a odcouvá o hodinu zpátky?" ptala se mě Koblížka. "Můžu bejt U TOHO?" Jak vysvětlit malé holce, proč se posouvá čas? A že musí jít spát před Večerníčkem? "Nemůžeš bejt u toho. Hodiny couvají, když lidi spinkají. V noci. Potají. Aby je nikdo neviděl." Pomohlo to. Snad.

"Mami, může k nám zítra přijít Péťa?"
"Může, ale až odpoledne. Dopoledne jsme pryč."
"Tak jo. My musíme vyřešit nějaké osobní věci. Jako holky, školu a tak."