Nechala jsem zarámovat žirafu. Obrázek, který děti nakreslily společnými silami. Měří asi metr a půl a visí u dveří. Je žlutá a má oranžové puntíky. Malé a velké, kulaté a šišaté. Na oku má řasy a pusu má namalovanou rtěnkou (mojí, prosím). Na jednu nohu kulhá a má trochu delší ocas. V puse má fialovou kytku a nad sebou modré nebe. Pod ní v trávě leze beruška a dva broučci. Obrázek je nakreslený akvarelovými pastelkami. "Konečně to tu máme aspoň trochu moderní," prohlásil Koblížek. Netušila jsem, že modernosti bytu dodá africké zvíře.

"Mamí, co jedí kosmonauti?" skočila mi Koblížka na břicho přesně v 5:22 h ráno.
"Konzervy," odpovídám a ani neotvírám oči. Studené nožičky se mi zavrtají pod peřinu.
"Co je to konzervy?"
"Takové krabičky s jídlem."

Jaro nenápadně sonduje, jestli jsme připraveni. A to my jsme. Včera byly děti s Koblihem na prvním letošním cyklovýletě. A já dostala žlutou kytičku drobných kvítečků. "Tu jsem pro tebe natrhala u táty na zahradě," pyšně hlásila Koblížka. Myslím, že Ivetka (nová přítelkyně Kobliha) nebude mít radost. Já ji měla - trochu škodolibou, přiznávám.

Po dlouhé době jsem si koupila časopis Instinkt. Kvůli obálce, přiznávám. I když článek o rozpínavosti islámu v Evropě byl zajímavý, zaujal mě jiný text. A sice Milerův Krteček: Byznysmen z hroudy od Miloše Kozumplíka.

Že slavil Zdeněk Miler úctyhodnou devadesátku, jsme určitě všichni zaregistrovali. Ve Večerníčku dávali Krtečka, noviny i televizní zprávy byly plné informací. Proto mě zajímalo, jak bude čtyřstránková gratulace zpracována v Instinktu. A nakonec je z mé reakce článek na blog (ač jinak většinou podobné komentáře nepíšu).