"Tu kytku mi kup nějakou hezčí, aby se paní učitelce líbila," vložil ve mne důvěru Koblížek. "A aby byla do žluta. A nesmí tam být karafiáty, paní učitelka je nemá ráda." Stáli jsme v květinářství a vybírali květinový dárek na poslední školní den. "A nechceš to paní radši nadiktovat sám?" ptala jsem se a divila se, co ho to popadlo. Copak osmileté dítě ví, jakou barvu má ráda paní učitelka a jaké květiny preferuje? "Radši jo." Byli jsme na řadě.

Které tričko byste si vybrali? Hlasujte a pomozte tak našemu adminovi rozhodnout, které tričko se stane odměnou na serveru Poraďte.cz.

Líbí se vám tohle?

Nebo snad tohle?

ANKETU NAJDETE TADY. Díky za váš hlas!

Byla jsem upozorněna na stránku, která je plná filmů. Lépe řečeno dokumentárních filmů. Ještě lépe: Dokumentárních filmů, které se běžně na televizní obrazovky nedostanou. Protože jsou specifické, kontroverzní a těžko uvěřitelné.

Dostala jsem esemesku. Včera večer po zprávách. Psala mi ji kamarádka. A jestli si prej pamatuju, jak na podzim skákala padákem. No jasně, že si pamatuju, říkala jsem si v duchu. A jestli si prej pamatuju, jak mi říkala o tom Pepovi, kterého měla při letu na zádech. Vzpomněla jsem si - mluvila o něm tenkrát jako o pohodáři s úžasným smyslem pro humor. A jestli jsem viděla zprávy. Neviděla, mluvila jsem v duchu k esemesce. Přišla jsem o něco? Pepa se odpoledne zabil. Při tandemu. Neotevřel se mu padák...

Zana Muhsen žije s rodinou v Birminghamu. Otec ji vezme v roce 1980 na prázdniny do své rodné země Jemenu a tam Zaně prozradí, že ji provdal za jemenského chlapce. Stejně tak jako její sestru Nadiu.

Knížka, kterou jsem před chvílí dočetla, není odpočinkovým čtením na vyčištění hlavy. Přečtěte

Jsou mezi námi. Blikající mimozemšťané převážně ženského pohlaví, kteří si libují v třpytivých blikátkách, růžových srdíčkách a ze kterých by Komenský neměl radost (byl to Komenský, který odstranil spřežky, nebo se pletu?) Mimozemšťanky přistály na Píše.cz a z hlavní strany teď útočí svými SONB, kjůůůůmoc a diplomčíčky.

"Že nevíš, jak se pozná Žid?" ptala se mě Gabriela při hodině dějepisu na základní škole. Mohla jsem být tak ve třetí třídě, možná ani ne. "Nevím." Fakt jsem to nevěděla. A zajímalo mě to, protože jsem s rodiči už několikrát navštívila Židovské město a měla v hlavě spoustu otazníků. "Má velkej nos. Ale nikomu to neříkej!"

Česká televize pustila na svůj web televizní pohádky. Navíc v úpravě pro neslyšící. Pokud tedy máte rádi televizní studiovky (ano, ty pohádky, které se vysílají v neděli kolem jedné odpoledne), můžete si je pustit na webu. Zadarmo, v kvalitě, kterou si vyberete. Tituly prý přibývají, zatím si můžete vybrat z těchto kousků:

Kdo umí azbuku, nechť čte. Kdo neumí rusky, nechť se aspoň kochá úpravou, nakreslenými linkami a obrázkem mašličky :)

Dopis je vyfocený, do skeneru se mi nevejde, protože sovětské dopisní papíry jsou širší než A4 (aspoň tenhle byl). Věnujte, prosím, pozornost poznámce, že v příštím dopise dostanu pionýrský šátek. Opravdu mi přišel! Já jsem ovšem žádný neposlala (ale fantiki od ževački jo) :(  Adresy dalších holek jsem taky neposlala, protože si už nikdo z více lidma psát nechtěl a naše ruštinářka měla podobných seznamů plno :)

O víkendu jsem se prohrabovala svojí starou korespondencí. Našla jsem dopisy, které mi naši psali na tábor, vyhrabala jsem dopisy od své sovětské pen-friend z Leningradu, v krabici ležela i psaníčka od kamarádek a našla jsem dokonce svůj deník z doby, kdy jsem chodila na základku.