KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
Článek Pismó iz Savětskovo Sajůza
Komentáře k článku: Pismó iz Savětskovo Sajůza
kecka*: Víš, že to bylo první, co mě napadlo, když jsem viděla to dětský písmo? jakpak se asi má, co dělá, jak se asi dívá na vysávání své "karandáš-padrúgi" z Československa...
Každopádně je supr, že to máš takhle schovaný 
Jen si nejsem jistá, jestli bych na TAKOVÝ dopis ještě vůbec někdy odpověděla, i když, v pátý třídě...možná i jo
bublina*: Taky mě to napadlo, jak se asi mají. Ale stejně si pamatuju už jen křestní jména a města. Ale zas tak moc bych nepátrala, aby se ti nechtěli na prázdniny nastěhovat s celou rodinou. Já si s jednou posílala i balíčky, většinou plyšáčky a takové blbosti. Moje dopisování skončilo v okamžiku, kdy po mě chtěla poslat jako dárek džíny a džísku ( sama jsem to měla vybrečené od našich ). Nějak se mě to dotklo a postupně jsem ukončila tato nic neříkající dopisování o počasí a podobných nesmyslech.
james003: Da, pamatuju Uz nevim odkad penfrend byla, ale probehla klasicka vymena pohlednic a obalu od zvykacek
contritus: Já odmítala vše ruské, tudíž jsem si ani s nikým nepsala. Paní učitelka i paní profesorka se mnou měly akorát kupu starostí. Úkoly jsem nedělala, slovníček si nevedla.... Na to, že řeč, bohatá kultura - ne ta novodobá a obyčejný člověk za to vše nemůže jsem přišla až dost pozdě.
meril*: Tak jsem dopis jakž takž přelouskal. Mám jen dotaz, co jsou to ty fantiki?
Já mám ruského pen-frienda, ale píšeme si jen v angličtině.
hospodynka: Ani už nevím, jak se moje padruga jmenovala. Stejně jsem nikdy nepochopila, proč jsme si museli tehdáž dopisovat, když k procivčování ruštiny stačilo vyběhnout na sídliště a pokecat s ruskýma děckama.
lvice: Tak dopisu nerozumim. Moji penfriendi byli z Hong Kongu, Finska, Egypta Jihoafricke republiky, Francie a vic uz asi nepamatuju.
kobliha: Hm, je vidět, že jsi o dost mladší než já Prostě jiná generace. My měli penfriendy ze Sovětského Svazu, ti nejpilnější z NDR, z Bulharska nebo z Rumunska
kobliha: Kláro, úžasný! Baku je v Ázerbajžánu, ne? (že bych si nainstalovala azbuku?)
valach*: S Rusy jsem si nikdy nedopisoval, nějak mě to minulo. Ale pokud si pamatuju, museli jsme odebírat Veselyje kartinki, myslím i Murzilku, že to byl časopis a na střední jsme měli možnost výběru z několika titulů, já si tekrát vybral Za rulem. Ale myslím, že jsem to nikdy nečetl.
kobliha: Veselije kartinky i Kalabok pamatuju. Kalabok (vlastně Koblížek, že jo?) měl uvnitř modrou gramofonovou desku
lentilka.sblog: No jéje, tenkrát to bylo povinný. V hodině ruštiny jsme všichni psali dopisy a škola to pak hromadně odeslala na nějakou školu v Sojůzu. Ale dopisování s Ruskou mi vydrželo jen asi tři - čtyři dopisy, bylo to tak nějak o ničem. Zato jsem si spoustu let psala s jednou Němkou z NDR, Silke se jmenovala, i dárky jsme si posílaly a tak... Skončilo to po pádu sovětskýho bloku. Šla do nějakýho lycea někde v bývalé SRN, musela dohánět angličtinu, učení asi taky moc a prostě přestala psát. Dost mě to tenkrát mrzelo...
coro: No jó, ona šla na západ, a tys byla pořád na východě, se nediv
---
coro.pise.cz
boudicca: Já jsem si psala s pár holkama z USA, jedna byla z Pensylvánie, druhá z Texasu a třetí z Iowy Posílaly jsme i fotky, pohledy a párkrát balíčky, dost mi to pomohlo v angličtině, ale pak jsme postupem času psaly míň a míň až vůbec... Tak jsem si říkala, co se jim zase po roce a něco ozvat
Ruštinu nemám, sice bych ji na škole dělat mohla, ale neláká mě. Jen se děsím okamžiku, kdy přijde s dopisováním naše francouzštinářka, na podobné super nápady je přeborník (loni to byla zjednodušená četba po jediném roce výuky, od příštího konverzace s rodilou mluvčí... 
)
jarmik: Matně se vzpomínám, že o nějakém dopisování v azbuce nám ve škole říkali, ale nepamatuju si, že by si někdo skutečně psal.
Takhle zpětně si uvědomuju, že to bylo dělaný švejkovským způsobem, jako že se to řeklo, ale víceméně asi ani nechtěli, abysme se do takových hovadin namáčeli. Úplně mi přitom zarezonovalo, jestli jsem o tom neřekl někdy doma a že i tehdy mi bylo nápadný ta usilovně nulová reakce jakože neslyšeli jsme to a už o tom nechceme slyšet Už nevim, jen se mi mihla matná vzpomínka na takový pocit...
kaci: Úžasný! Taky jsem pár ruských pen friends měla, ale nevím o nich lautr nic. Už bych ani nedohledala jak se jmenovaly 
---
kaci.pise.cz