Neděle ráno. Děti jsou u babičky a dědy, nechala jsem je tam v sobotu s tím, že si užiju nedělní klid. Naplánovala jsem si, že budu sama doma, nebudu VŮBEC nic dělat, vstanu v deset, vlezu si do vany s novou knížkou, pak si pustím YouTube, vyžehlím, lehnu si, budu odpočívat a nebudu mluvit. Naplánovala jsem si TICHOU NEDĚLI.

6:30 - zvoní budík, který jsem v sobotu zapomněla vypnout. Zamáčknu ho s tím, že ještě usnu.

6:55 - neusnu, vstávám

7:00 - napouštím vanu, beru knížku, zalejzám do bublin

Vánoční svátky bývají časem, kdy člověk má čas zastavit se, potkávat se, smířit se, zklidnit se nebo bilancovat.

A taky čas, kdy Kobliha sedne ke svému notebooku a začne na blog psát ta svoje písmena - sice bez jistoty, že tu ještě má nějaké čtenáře, ale jen tak, pro svůj pocit, pro svou duši a pro svou potřebu.

Co popřát k letošním Vánocům? Napadla mě píseň z pohádky Dvanáct měsíčků