KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
Článek O Češích, Janu Nepomuckém, víře a nenasytnosti
Komentáře k článku: O Češích, Janu Nepomuckém, víře a nenasytnosti
zuzana*: Moc krásné a zajímavé články. Hodně mě to dalo,přinutilo pídit se ještě dál.....
Hezky to podáváte, jenom dovolte: máte na mysli, že český národ je ateistický ? Asi jde jenom o překlep...../ateický).- Byla by docela zajímavá diskuse
)) Děkuji za hezké počtení....
kobliha: Zuzano, díky za komentář i pochvalu. Opravdu jsem se překlepla, samozřejmě, že ateický
Nemyslím si, že by náš národ byl ateický. Jen neumíme dávat naše city, pocity, ani víru najevo. Jsme takové dubové palice furiantské Ale uvnitř určitě pro Boha (a nazvěme si ho každý po svém) místo máme. Věřím tomu. Jen k tomu asi nepotřebujeme církev.
zuzana*: Ano, to je přesně ono.....Mám také Boha v sobě - přesně vím, kdy ujedu, kdy dělám něco ne tak.Nemusím chodit do kostela, podle mně je Bůh všude, kde mě je hezky...Přiznám se, že v poslední době se tím "pocitem" zabývám více než je zdrávo, ale nemohu najít výraz. Je to síla vesmíru, energie, přírodní zákony ?Ano jsem věřící jako vy, a církev nepotřebuji.
Pana Mahlera poslouchám a čtu moc ráda, jak to, že mě článek utekl ? A kam píšete své články o kultuře? Ráda bych si od vás něco přečetla. Máme stejné vzdělání - jsem jenom o hodně starší.....
Tak díky, že jste se zase vrátila a těším se na článečky. Díky Zu.
sargo: Ateický? To slovo tedy slyším prvně
Jinak díky za článek, jinak bych se k tomu Keigimu odkazu asi nedohrabala neustálým odkládáním.
S tou potřebou církve... nevím, jestli může být víry bez církve. Jestli to pak není spíš takové věčné a trochu bolestné doufání V takové "to něco" moc nevěřím. To už spíš, jak pravil kdosi, že člověk je tvor přirozeně věřící a jen okolnosti formují, jaké bude mít "to něco" podobu.
zuzana*: Milá Sargo, proč myslíte, že nemůže být víry bez církve ? Církev je podle mého názoru mocenská organizace a s víröu v takového Boha, jak jej předkládá církev - bez jakýchkoliv pochybností - s tím se člověk prostě narodí. Někdo má to štěstí, že skutečně věří a a nepochybuje. Já se považuji za věřícího člověka /myslím, že se i podvědomě snažím žít podle desatera/, ale když jsem přestala věřit v Boha jako dědečka na obláčku, který mě sleduje a musím být hodná (vyrostla jsem na knížce Kája Mařík), stále hledám podobu, výraz, pochybuji, snažím se.....Ale jakákoliv organizace a sdružování mě je cizí.....Jakou má "to něco" podle vás podobu ?Zajímá mě váš názor.Nechci tady Koblize zaujímat místo - nevíte, kde se o téhle otázce diskutuje ?Děkuji.
sargo: Nemyslím, že by církev předkládala boha jako dědečka na obláčku a ten zbytek dál :o) Možná kdysi... a i tak to bylo leda pro venkovské babičky. Také si nemyslím, že by bylo moc věřících bez pochybností. Ale podobných diskusí jsem vedla hrozně moc a už mě moc nebaví, protože argumenty jsou stále stejné (což neberte osobně, to myslím víc na sebe, dřív jsem se o teologii zajímala hodně, teď už vůbec, takže nutně nejsem partner k diskusi, který by za něco stál :o))
Navíc se sama nemohu považovat za věřícího člověka (i když si myslím, že je to pro lidi lepší.) Ovšem takových diskusí je na netu spousta, ale navzdory obsahu jsou diskutéři stejně slušní a neslušní, jako by šlo o zahradní nábytek.
Ale když to zkusím vyjádřit pocitem: lze mít vnitřní pocit souznění s bohem, ale také si myslím, že člověk potřebuje nějakou reflexi, aby se sám v sobě neutopil. Pocity, ať už jakékoli, jsou osobní záležitost, která člověka k bohu nepřiblíží - to může jenom víra. A zvlášť ve chvíli, kdy není v životě pohoda, se to snadno zvrtne; člověk "věří" v to, co odpovídá jeho momentálnímu stavu, utvrzuje se v tom. Tuším, že v liturgii se říká (volně cituji): "kde se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem vprostřed nich." Ale tam není myšlena církev, nýbrž sounáležitost, dialog. Je důležitý pro společný prožitek, ale i právě pro to "neutopení se" v sobě.
Církev jako organizace mi sympatická není, ale v jejím rámci se dají najít skvělá místa a skvělí lidé pro ten dialog a musí se uznat, že právě existence té organizace nalezení těch lidí hodně usnadňuje, ne-li vůbec umožňuje.
Pokud někdo neskousne křesťanství, vždycky je tu spousta sekt, nebo řekněme alternativních směrů, které vyjdou vstříc jeho... vnitřním pocitům a intuici... pozitivní je, že se člověk většinou dostane do přírody... ale to už je kolikrát lepší zůstat u těch vnitřních dojmů :oD Nicméně každému co jeho jest.
Držím se přesvědčení, že pestrost je prospěšná a když se lidi chovají slušně (ovšem to slušně mám nastavené podle křesťansko-židovského základu vlastnímu Evropě ;o)), ať se třeba na hlavu. Staví. :o))
zuzana*: Taky mlčím a čtu. Už několikrát. Děkuji za odpověď. V každém případě mám zase o čem přemýšlet a možná z pohledu, který jsem nezachytila. Ano, momentálně je v mém životě velká nepohoda, a utápím se ....?Možná ,že člověk vlastně začíná o existenci Boha přemýšlet až tehdy, kdy je v té nepohodě.
Ne, nechci tady zavádět nějakou diskusi, omlouvám se,))Každopádně dík. Zu
keigi: Mám na zúčastněné a na Koblihu jeden dotaz. Smím použít texty Vašich komentářů ve svém článku jako citace? Díky.
hablina: vlaječky - dnešní děti neumí českou vlajku ani nakreslit. Nevážíme si svých tradic, vlastenectví je pojem, který se dnes nenosí. Cizinci, kteří se u nás usazují, jsou z našich tradic a svátků nadšení a my je přestáváme dodržovat.