Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

varner: Ano boli to hodne mas pravdu Kobliho a nejen u tech blizkych z rodiny. Odchazeji spoluzaci, kamaradi, spolupracovnici a cloveku se zda, ze to prece neni mozny, dyt jsme si jeste pred "chvili" hrali na pisku, hazeli po sobe houbu u tabule, blbli na diskotekach...

---
unlimited.pise.cz

mil: Je mi už taky pade, a mám stejnej názor jako ty, nechci funus, lidi se maj sejít při lepší příležitosti a ne nad rakví. Moje babička naspořila peníze a prohlásila, že až zemře, tak všichni musej do hospody a veselit se. Bylo jí to bezezbytku splněno. Byla to obyčejná, ale moudrá žena.

liška: Já vlastně nikdy na žádném pohřbu nebyl a když mi umřel děda, byli jsme s bráchou natolik malí, že nás mamka na pohřeb nevzala.
Když se o těchto věcech s mámou bavím dnes, má podobné stanovisko, jako ty. Prý nechce mít pohřeb, ale přeje si být rozprášená na nějakém oblíbeném místě (až mi přijde absurdní o tom takto mluvit).
Moc dobře to nechápu a spíš mě to děsí...ale třeba to za pár desítek let také uvidím trochu jinak...

---
liscin.blog.cz