"Proč nepíšeš každý den? Třeba každé ráno? Mohla bys mít jako motto blogu K ranní kávě Koblihu!" říkala mi do telefonu Katka, která právě objevila můj blog. "Jak jsem tě našla, tak jsem si sedla na prdel a četla a četla a četla. Ty vole, ty už jsi toho napsala!" Katka měla vždycky výstřední slovník. A vždycky strašně rychle mluvila. Dlouhonohá dlouhovlasá bruneta s modrýma očima, kterýma dostala každého chlapa, na kterého si zamanula. Teď nosí poštu na Praze 6.

Neznám vlastně žádného psychicky nemocného člověka (když nepočítám vynervované kamarádky a lidi ve stresu, s nejrůznějšími fobiemi nebo v depresi). O "bláznech" si čtu u Kyklopa (kdo nezná tohoto sympatického ošetřovatele z Bohnic a jeho Zápisky o šílenství, velmi doporučuji - ostatně velmi doporučuji celý Kyklopův blog) a obdivuji ho. Že je to někdy k zasmání je jedna věc, pravda je ta, že to musí být práce nesmírně namáhavá.

Onehdá jsem na Twitteru slíbila recept na Cheesecake (čti čískejk, neboli sýrový dort) - a svůj slib plním. Bohužel nemám fotodokumentaci, neb byl dort okamžitě sněden (ale nafotím, až ho budu dělat příště). Je to jednoduché, pište si:

Zůstala jsem úplně paf. Představte si, že mi můj šéf nabídl měsíční cestu do Kalifornie, přímo do L. A. V září bych měla letět.