"A co uděláme s těmahle vlasama?" ptala se kadeřnice paní na vedlejším křesle a natáhla dlouhý pramen vlasů. "Nějak se mi to nehodí do účesu!"
Starší paní vykulila oči. "Říkala jsem vám, že tyhle chci nechat. Rostly mi pět let!"
Kadeřnice pokrčila rameny a vzala nůžky. A pak jsem zažila první reklamaci v kadeřnictví.

"Pšedstav si, mami, kdybych se ti narodila s tšíma okama. To by bylo legrační, viď?" sdělila mi Koblížka dnes v půl šesté ráno. Sice mám oči jen dvě, ale v okamžiku jejího dotazu jsem je chtěla mít ještě zavřené. Aspoň hodinu. Otevřela jsem aspoň jedno a potichu řekla: "Nechceš si vlézt ke mně a zavřít očička a ještě chvilku spinkat?" Nechtěla.

Dnešní den byl plný radůstek. Samé prkotinky, ale jedna milejší než druhá.

Tenhle týden tu bylo na můj vkus až příliš živo. Nejdřív si Koblížek přivedl dva kamarády. "Chápeš, že jsem KONEČNĚ našel někoho, kdo není na prázdninách? Kdo je doma jako já?" zatvářil se jako chudák, který z domova nevytáhne paty. Tak jsem to spočítala. Od začátku července byl doma přesně pět dní.

Sedím na zahradě, na klíně notebook, před sebou pískoviště, na kterém právě probíhá soutěž o nejhezčí bábovku ozdobenou lístky a trávou a u nohou mi sedí... kočka. Rezignovala jsem a povolila jsem dětem domů "něco živého, ale ne člověka, mami".