Když jsem přijela z práce, našla jsem na stole dopis. Na obálce bylo napsáno PRO MÁMU. Už jsem dlouho nedostala papírový dopis (nepočítám-li dopisy úřední, těch je naopak až moc), takže jsem hned začala číst.

Je to legrace, taková změna úředního papíru. Dva lidi, kteří se dřív museli dohodnout na všech prkotinách i důležitostech a kteří velkoryse (někdy až příliš) akceptovali názor toho druhého, teď najednou staví obranné zdi a sem tam vypustí i jedovatý šíp. Po těch letech společného soužití velmi přesně mířený. A trefí se do středu terče. Neomylně.

Změny jsou od toho, aby člověka někam posunuly. Pokud jde o mne, posunula jsem se nějak moc. A nevím, jestli dopředu nebo spíš couvám. Ale sunu se rychle. Změn je teď prostě nějak víc pohromadě.

"A když budu poslouchat Vendulku a nikoho jiného, tak se mi splní pšání," oznamovala mi Koblížka cestou ze školky.
"A kdo ti to říkal?"
"No Vendulka pšece."

Jednou za šest až osm týdnů pořádáme LParty. Každá noc, kterou strávíme posloucháním starých elpíček, je tématicky zaměřená. Napadlo mě při čtení článku u Jarmika, že jsem o našich LParty ještě nepsala, tak to napravuji.

"No a pak děda řekl, že nás dožene. Ale nedohnal. Potkali jsme ho až u slonů."
Koblížek líčil zážitky z výletu s dědou a babičkou. "No a ten pan Kovařík pak s paní Kovaříkovou a s námi šli až k tučňákům. A s dědou už nebyla legrace, protože se pořád bavil jenom s nima. A pak nám doma vyprávěl, že s tím pánem seděl v lavici a představ si, že babička ho vůbec neznala."
Babička se smála. "Jak bych ho mohla znát, když jsem dědu poznala až v tanečních?"

"Mamí, složil jsem básničku. Chceš ji říct?" ptal se mě Koblížek před pár minutami.
"No samozřejmě, že ji chci říct." Miluju dětské básničky.
A protože jsem dopisovala článek, který mám zítra odevzdat, napsala jsem si mezi řádky i jeho verše:

Nenapadlo by mě, že se dá sobotní večer trávit takhle. Ale asi dá.

Jsem sama doma, děti už spí, já koukám na televizi zabalená do deky a s notebookem na klíně. Na stolku uvařený čaj a na talířku hroznové víno. Mám depku pepku, nic se mi nechce, tupě zírám do blba a prsty mi teď běhají po klávesnici úplně samy - bez přítomnosti mozku. Takže tenhle článek berte s tímto vědomím, prosím.

Čekala jsem, že se to někdy stane. Že se světy propojí, třeskne to, bleskne to a já se jako Kobliha začnu setkávat s lidmi, kteří mě znají pod mým živým profilem, ne jako virtuální Koblihu. A bác ho! Je to tady.

Z dnešní ranní procházky mám tolik zážitků, že by to vydalo na několik blogových zápisků. Napíšu aspoň tenhle jeden.