Tak jsem se přišla podívat na svůj blog, abych si přečetla komentáře od vás a abych vám odpověděla na všechny vaše úžasné vzkazy. A můj pohled padl i na počitadlo. Lekla jsem se a šla se podívat na Toplist. Už sice vím, odkud vítr vane a mám pocit, že se tady někdo zbláznil... a já to nebyla :)

Jela jsem domů ze špitálu a hlavou se mi promítalo asi milion věcí. Auto jsem tentokrát nechala doma a vydala se na cestu vlakem. Už dlouho jsem nejela vlakem.

Ani Řím nebyl postaven za den, tak co se divím? Proto sem jen místo dlouhých slov přidávám písničku na dnešní den. Užijte si ho ve zdraví! Protože já se dneska dozvím, jestli se ve zdraví dožiju příštích dnů, měsíců a let.

Google přichází se zajímavým projektem Life in a day. Zdokumentujte svůj běžný den tím, že se nahrajete na video. Kdy? Přesně v sobotu 24. července.

Život v jednom dni je unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikne dokumentární film vytvořený ze záběrů uživatelů z jediného dne. 24. července máte 24 hodin na to, abyste na kameru zaznamenali momentku ze svého života. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější natočená videa budou sestříhána do experimentálního dokumentárního filmu, který produkuje Ridley Scott a režíruje Kevin Macdonald.

 Sundala jsem velikonoční vajíčka, vyndala zápichy z květináčů a vyházela staré sešity. Včera večer jsem Koblížkovi pomáhala uklidit jeho pokoj. Nedělám to často, většinou si děti uklízí samy, ale čas od času je potřeba zalézt do každého koutu, vysypat krabice, kam se běžně "uklízí" hračky a probrat šuplíky. To bylo překvápek, zapomenutých věcí a pokladů, které jsme našli.

Facebook občas cílí reklamy docela dobře. Aspoň mám ten pocit. A proto jsem klikla na Slevomat. A co vám budu povídat - nakukuju tam denně. Pokud ještě neznáte, princip je následující:

Možná vás taky irituje reklama na XXXLutz (ta ta ta ta), možná se vám líbí. Každopádně zabírá, jak psali na nejrůznějších serverech (Týden, Marketing&Media, iDNES). Vznikají parodie, skupiny a stránky na Facebooku a lidi si tu vlezlou melodii zpívají v duchu celé dny. Mně se reklama nelíbí, ač chápu, proč je taková, jaká je (přesně podle učebnic marketingu). Další povedený virál, řekla bych.

 "Normálně si to přeju a ono se mi to splní. Skoro vždycky," říkala mi Naďa u kafe. "Zařídím si to ve vesmíru."
Koukala jsem jako blázen.
"Začínala jsem s jednoduchejma věcma - třeba jsem si přála, abych zaparkovala před naším barákem. Nebo ať je u zubařky v čekárně prázdno. Nebo ať jde Pavel večer na pivo a já mám klid!"
"Tak to se ti plní docela často, ne?" smála jsem se. Pořád jsem přací systém z vesmíru nechápala.

 Ať mi nikdo neříká, že neexistuje osud nebo něco takového. Protože mě se dneska stalo něco neuvěřitelného. Naprosté deja vu. 

Na základce jsem kamarádila s Veronikou. Veronika měla tatínka, který se vyznal. Veronika tudíž měla mikiny a trička s obrázky (do školy je sice nosit nesměla, ale na hřišti byla za hvězdu), měla několik mončičáků a čtyřbarevnou propisku. Taky žvejkačky s nálepkami a samolepky s Disney postavičkami. Měla taky velká prsa a letěli po ní všichni kluci ze třídy i z béčka a céčka. A tahle Veronika strašně ráda poslouchala "moderní" hudbu.