"Mamí, složil jsem básničku. Chceš ji říct?" ptal se mě Koblížek před pár minutami.
"No samozřejmě, že ji chci říct." Miluju dětské básničky.
A protože jsem dopisovala článek, který mám zítra odevzdat, napsala jsem si mezi řádky i jeho verše:
Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš... najdete na mém blogu. Jdu teď cestou velmi zvláštní a mám z ní radost. Potkávám lidi, které bych k sobě asi dřív nepřitahovala. Měním se - a se mnou se mění i mí přátelé, kamarádi, sousedé i náhodní kolemjdoucí. Věřím na to, že člověk v určitém období přitahuje lidi, které potřebuje - aby mu pomohli, poučil se od nich, nebo aby ho třeba v něčem vykoupali - a on pak mohl pokračovat dál. Uvědomuji si to teď víc než kdy jindy.
Nenapadlo by mě, že se dá sobotní večer trávit takhle. Ale asi dá.
Jsem sama doma, děti už spí, já koukám na televizi zabalená do deky a s notebookem na klíně. Na stolku uvařený čaj a na talířku hroznové víno. Mám depku pepku, nic se mi nechce, tupě zírám do blba a prsty mi teď běhají po klávesnici úplně samy - bez přítomnosti mozku. Takže tenhle článek berte s tímto vědomím, prosím.
Čekala jsem, že se to někdy stane. Že se světy propojí, třeskne to, bleskne to a já se jako Kobliha začnu setkávat s lidmi, kteří mě znají pod mým živým profilem, ne jako virtuální Koblihu. A bác ho! Je to tady.
Rána jsou různá. U mě jsou většinou pomalá. Pomalé ráno vypadá nějak takhle: ignoruji po mně skákající děti a krokem šouravým vstávám, zapínám konvici a vařím čaj. Jsem schopná se několik minut tupě dívat na konvici a pak se leknout, když cvakne a vypne se. Následně hledám pytlíčky s čajem a nevnímám dětské hlasy "jahůdkovej, dneska jahůdkovej" - zalévám třešňový čaj a tvářím se nepřítomně. Vyndávám punčocháče a nevnímám Koblížka, když odchází do školy (se svačinou, kterou si sám připravil).
