"A co uděláme s těmahle vlasama?" ptala se kadeřnice paní na vedlejším křesle a natáhla dlouhý pramen vlasů. "Nějak se mi to nehodí do účesu!"
Starší paní vykulila oči. "Říkala jsem vám, že tyhle chci nechat. Rostly mi pět let!"
Kadeřnice pokrčila rameny a vzala nůžky. A pak jsem zažila první reklamaci v kadeřnictví.
Potřebovala jsem najít na Google mapě adresu restaurace, kterou nám postavili nedaleko domu. Zadala jsem název města a pak už jen přibližovala. Klikla jsem na Street View - nějak omylem - a koukala jsem jako blázen.
O Street View už toho bylo napsáno hodně, ale já se virtuálně do ulic vydala dneska poprvé. A když už jsem byla u té restaurace, stačilo jít po šipkách až k našemu domu. A fíha!
Občas najdu poklad. Jako třeba když jsem objevila krabici plnou starých knížek. Navrchu ležela červená oškubaná knížka s názvem Repetilka. Oprášila jsem ji a kousek jsem jí naskenovala. Mrkněte se na knihu s podtitulem Verše pro nejmenší čtenáře a nečtenáře, kterou napsal Jan Hostáň a která byla vydaná rok po válce, v roce 1946, v nákladu 10 000 výtisků. Je to docela zajímavé počtení. Obzvlášť obrázky jsou vydařené - ilustroval Otakar Fuchs. Cena knížky: 33 Kčs.
"Pšedstav si, mami, kdybych se ti narodila s tšíma okama. To by bylo legrační, viď?" sdělila mi Koblížka dnes v půl šesté ráno. Sice mám oči jen dvě, ale v okamžiku jejího dotazu jsem je chtěla mít ještě zavřené. Aspoň hodinu. Otevřela jsem aspoň jedno a potichu řekla: "Nechceš si vlézt ke mně a zavřít očička a ještě chvilku spinkat?" Nechtěla.
V jednom komentáři tady na Píše jsem psala, že chodím na aquaerobic. A napadlo mě, že jsem do blogu ještě nikdy nepsala o haldách endorfinů, které se dají nechat v bazénu. O zábavě ani nemluvě.
Tenhle týden tu bylo na můj vkus až příliš živo. Nejdřív si Koblížek přivedl dva kamarády. "Chápeš, že jsem KONEČNĚ našel někoho, kdo není na prázdninách? Kdo je doma jako já?" zatvářil se jako chudák, který z domova nevytáhne paty. Tak jsem to spočítala. Od začátku července byl doma přesně pět dní.
Děti jsou u dědy a babičky a já jsem tu sama. Původně jsem plánovala sraz Píše, ale nedopadlo to. Snad příště. Neupekla jsem sice dort jako NewOld, ale dárečky taky schovám na jindy. A koblihy, které jsem dneska ráno nakoupila, sníme zítra se třemi kamarádkami, které jsem pozvala na sladké hody. Budu na vás u toho obžerství myslet :)
Mám strach, tak jsem si sedla k počítači, že se trochu uklidním. Všechno tady ještě spí, já si uvařila čaj a na chleba namazala jahodovou marmeládu. Dneska jedu na biopsii, budou mi brát tkáň z třísel. Ale o tom psát nechci.
