Koupila jsem si Týden a s velkým zájmem nalistovala stranu 38. Cítila jsem, že se mě téma Všechno pro dítě dost týká. Ale když jsem dočetla šestistránkový příspěvek Vladimíra Ševely, uklidnila jsem se. Tak zle na tom přece jen ještě nejsem.
Tento veršík oživil naši domácnost pár dní před příchodem vousatého pána, okřídlené dívenky a řetězem ovázaného pekelníka. Jsem zvědavá, jak dlouho nám humor vydrží.
Jarmik na Twitteru píše: Netušil jsem, že stylový zápisník stojí více než kniha. Zůstanu u svého sociálního bločku. Já právě váhám, jestli si udělám radost a koupím si diář, do kterého jsem se zamilovala na první pohled.
Lidi se nudí. Vlastních zážitků málo, do práce, z práce, televizní noviny, sprcha, večeře a spát. O víkendu návštěva, úklid, možná výlet. Stereotyp. Nuda. Šeď. A pak přijde SITUACE. Horníci v Chile. Anička v Tróji. A lid virtuálně ožívá, lidé vstávají, mluví a diskutují. Projíždějí zpravodajství, čtou komentáře v on-line Blesku, mají vlastní teorie a kdyby ONI byli tam a tam, určitě by to udělali jinak (rozuměj LÍP).
Dneska večer jsem si povídala s Koblížkem o holkách. Jsem ráda, že si se mnou o nich zatím chce povídat. Minulý týden se ve třídě volila misska. Vzali jsme třídní fotku z loňského roku a já jsem odhadovala, která holčina se spolužákům může jevit jako nejkrásnější. Neuhodla jsem. A to jsem měla tři pokusy (a ještě jeden bonusový navíc).
"Až budu velká, budu Popelka," prohlásila Koblížka a vylezla si mi na klín. "Žíkej mi Popelko už teď, ať si na to obě zvykneme."
Vůbec mě podobné věty nepřekvapují, protože má dcera jich má na skladě na každou hodinu několik. Vzala jsem ji v podpaždí a postavila na zem. "Popelko, jdi si vyčistit zoubky!" Plácla jsem ji lehce přes zadek a poslala do koupelny. Otočila se na mě, dala ruce v bok, povykročila levou nohou a důležitě prohlásila: "Popelky si zuby nečistí!"
Hlavní nádraží, na kterém jsem ve čtvrtek byla, se za těch cca 10 let, co jsem tam nevkročila, neuvěřitelně změnilo. Místy to vypadá jako na letišti (to když cestující stojí před digitálními tabulemi a sledují, ze kterého nástupiště jim pojede vlak), místy jako na opuštěné stavbě (to když člověk prochází úzkými uličkami mezi bedněním a nikde ani živáčka-dělníčka), místy jako na nádraží před dvaceti lety (to když vystupuje po špinavých schodech na perón, protože zažloutlá cedule píše, že eskalátor je mimo provoz).
"Normálně si to přeju a ono se mi to splní. Skoro vždycky," říkala mi Naďa u kafe. "Zařídím si to ve vesmíru."
Koukala jsem jako blázen.
"Začínala jsem s jednoduchejma věcma - třeba jsem si přála, abych zaparkovala před naším barákem. Nebo ať je u zubařky v čekárně prázdno. Nebo ať jde Pavel večer na pivo a já mám klid!"
"Tak to se ti plní docela často, ne?" smála jsem se. Pořád jsem přací systém z vesmíru nechápala.
