Na téma mé tchyně tady na blogu ještě nepadlo jediné slovo. Nebo jen velmi málo slov, tuším. A určitě to nebylo v negativním. Protože babička Koblihová je naprosto úžasná ženská a já jsem ráda, že ji mám.

Nejezdí k nám moc často, ale když přijede, vždycky to stojí za to. Včera poslala Kobliha s dětmi ven (její diplomacie je neuvěřitelná a je v tomto oboru mým velkým vzorem) a probírala se mnou ošemetné téma našich současných dnů. Tedy Ivetku, nové vnoučátko a Koblihovy přešlapy. A byl to zajímavý hovor.

"A když pak ořežeš všechny tyhle tužky, tak z těch odřezků můžeš dělat krásný obrázky. Náš oddíl to tak na táboře dělal!" odpověděl mi Koblížek na otázku, co to má na zemi za binec. "Už jsem začal, ukážu ti to!" Došla jsem pro smetáček a lopatku a suroviny na budoucí dílo jsem smetla na jednu hromádku a vysypala do krabice. "Dělej to aspoň nad krabicí, než si to rozšlapeš a bude to všude."

Seznámila jsem se s úžasným člověkem. Je mu šedesát let a je velmi charismatický. Umít mluvit, má přehled a když něco říká, má to hlavu a patu. Vedeme filozofické rozpravy a povídáme si o historii a o knížkách a o životě. O dětech a o rodičích a o světě a o Bohu. Už dlouho jsem si s nikým tak dobře nepopovídala. Jsem ráda, že ho mám. O to víc, že s panem Iks se teď budu setkávat častěji, protože...

"Red eyes! Look at her red eyes! Isn't your mum a rabbit?" ukázal včera večer na moje oči Sebastian a obrátil se ke Koblížkovi. "Není králík, prostě jenom pořád kouká do počítače a občas ji z toho bolí voči!" Sebastian má mamku z Brightonu a tátu z Prahy. Žijí tady a jsou to naši sousedi. Nutno dodat, že Koblížkovi Sebastian svědčí (aspoň co se angličtiny týče) :)