"No a pak jsme babičku přejmenovali na bábulínu a musela od nás nakupovat," líčil mi Koblížek. Seděla jsem u vany na povídací židličce a poslouchala jsem zážitky dnešního dne.
"A jak to vypadalo, nechala si to bábulína líbit?" ptala jsem se.
"No jasně! Nejdřív zavolala z okna, jestli už jako máme otevřeno a pak jako vešla do krámu. No a jako nakupovala."
Živě jsem si svoji rodičku představovala. "A co jste prodávali?"
"No šneky přece!"

"Učitelka by měla mít svoje děti. Holku a kluka!" Kristýna mluvila zvýšeným hlasem, ruka se jí trochu třásla, ale kafe nevybryndala. "Protože TAHLE ČŮZA prostě dětem vůbec nerozumí! Jak by taky mohla rozumět, když je to stará panna? Už pět let uhání toho mladýho doktůrka a furt nic. A pak si to vybíjí na naší Kačeně. Ale já tam vlítnu a to pak uvidí mazec!"

Velkým hitem našich dětí je kreslení zmizíkem. Jde o hit posledních dnů. Příprava je jednoduchá a o zábavu je postaráno. Stačí vzít čtvrtku, natřít ji inkoustem, z penálu vyndat zmizík a kreslit. Koblížka viděla svého bratra, kterak kreslí město budoucnosti, stoupla si k němu na vzdálenost asi tří centimetrů a velmi zřetelně prohlásila: "Kuňa, taky ci to mizívátko!"

S dětmi se v posledních dnech nějak roztrhl pytel. Pavel je otec, Koblih taktéž. A mně se narodil nevlastní syn.