Sundala jsem velikonoční vajíčka, vyndala zápichy z květináčů a vyházela staré sešity. Včera večer jsem Koblížkovi pomáhala uklidit jeho pokoj. Nedělám to často, většinou si děti uklízí samy, ale čas od času je potřeba zalézt do každého koutu, vysypat krabice, kam se běžně "uklízí" hračky a probrat šuplíky. To bylo překvápek, zapomenutých věcí a pokladů, které jsme našli.

 Ať mi nikdo neříká, že neexistuje osud nebo něco takového. Protože mě se dneska stalo něco neuvěřitelného. Naprosté deja vu. 

Na základce jsem kamarádila s Veronikou. Veronika měla tatínka, který se vyznal. Veronika tudíž měla mikiny a trička s obrázky (do školy je sice nosit nesměla, ale na hřišti byla za hvězdu), měla několik mončičáků a čtyřbarevnou propisku. Taky žvejkačky s nálepkami a samolepky s Disney postavičkami. Měla taky velká prsa a letěli po ní všichni kluci ze třídy i z béčka a céčka. A tahle Veronika strašně ráda poslouchala "moderní" hudbu.

 Tak mi v pátek uřízli kus břicha a teď budu dva týdny čekat, jak to dopadne. Pan doktor, který vzal opravdu velký kus kůže okolo, byl ale naprosto úžasný a milý a jemný a povídavý a příjemný. Sestřička taky. Uklidňovali mě svorně oba dva a musím říct, že se jim to docela povedlo. Už jsem klidnější a taky informovanější. Uvidíme za čtrnáct dní, dám určitě vědět :)

Některé asociace se vybaví, když je absolutně nečekáte. Tak si tak sedím, koukám na finále Wimbledonu, pojídám papriky a rajčata a najednou jsem si vzpomněla na okamžik, kdy mi bylo asi sedm osm let.

 Chtěla bych se vyšplhat zpátky na dno. Do dnů, kdy jsem myslela, že nemůže být hůř. Vždycky může být hůř.

"Maluju velikonoční vajíčko," oznámila mi Koblížka na otázku, co tak dlouho dělá ve svém pokoji.
"Teď? V červnu?" bylo mi divné.
"No co, ve školce jsem malovala vánoční stromeček a taky teď nechodí Ježíšek. Ale vajíčka mi prostě jdou! Ráda dělám věci, co mi jdou!"

Ranní rozhovor s Koblížkou (dokončený před pár minutami):

 "Mamí, žijou ještě dinosauži?"
"Už ne, už umřeli."
"A ty to ještě pamatuješ?"
"Ne, to jsem ještě nebyla na světě."
"Já taky ne, protože jsem malá. To jsem ještě byla na houbách."
"Jojo."
"A půjdem někdy na houby?"
"To víš, že jo. Po prázdninách, až porostou."
"A najdeme tam nějaký děti?"

 Jako mladší jsem se strašně ráda dívala na filmy s modelínovými chobotničkami. Milovala jsem scény z Rusalky, chobotničky byly kouzelné, měla jsem ráda Žanetu Fuchsovou jako herečku, ač jí místy není skoro rozumět. A líbily se mi scény, ve kterých chobotničky z modelíny půlily věci, když se Veškrnová se Zedníčkem rozváděli. Teď je to trochu složitější a chobotničky by si docela mákly. Jak by se třeba popraly s geocachingovým účtem, který jsme s Koblihem měli společný?

 "No a pak mi Kájova máma dala maso, co nebylo maso, bylo hnusný, smrdělo a bylo takový žvejkavý. Jako nějaká hnědá divná smradlavá žvejkačka." Koblížek se na návštěvě u kamaráda seznámil se sójou.

Že je Martin na kluky, jsem věděla už od gymplu. Řekl mi to tenkrát v hospodě a já ani nebyla překvapená. I když jsem s ním nějaký čas taky chodila. Chodila, nespala, bylo mi asi tak patnáct let. Slíbila jsem mu, že to nikomu neřeknu, a slib jsem splnila. Skoro dvacet let jsem mlčela. S Martinem jsem se pak potkávala, naše životy se zvláštně prolínají. A teď se mě Kamilka, holčička z příbuzenstva, zeptala: "Koblí, víš, že Martin bydlí s pánem? Sekali spolu na zahradě trávu. A měli novýho psa. Velkýho. To jsou jako ti tepluálové?"