Včera večer jsem se vypravila na koncert. Doprovod mi dělal můj malý chlap. Koblížek. Vlastně to byl jeho nápad. Na nějaké vývěsce si přečetl o koncertu pěveckých sborů a mermomocí chtěl jít. "V kostele bude zima, vem si ještě svetr," hulákala jsem směrem k dětskému pokoji. "Nemůžu si vzít svetr, nebyla by vidět ta bílá košile!" Protočily se mi panenky.

Nemusíš mi říkat, že mě miluješ... Nebo taky Jarní víra... Nebo taky Pískovec. Jedna píseň, jedna melodie, pět různých podání. Pino Donnagio, Dusty Springfield, Elvis Presley, Laďka Kozderková a Lucie Bílá. Která verze je nejlepší?

Jana Nedvěda jsem nikdy moc nemusela. Nějak jsem mu nikdy nevěřila, že to, co zpívá, je upřímné a od srdce. Nevím proč, ale přišlo mi to spíš jako zpívání přes peněženku. Definitivně se mi odcizil, když jsem si přečetla o jeho vztahu s Pavlínkou (jmenovala se ta mladá dívka Pavlínka, doufám?). To vrkání starého obézního pána, slova plné lásky, hvězd a romantiky. Nic pro mě :)

Když jsem byla ještě pracující Kobliha, pouštěla jsem si v autě při cestě do práce a z práce rádio. Přesně jsem věděla, že na semaforech u Muzea bude přehled počasí a na začátku Vinohradské začnou zprávy (když byly zprávy a já stála ještě na magistrále, věděla jsem, že jedu pozdě). Co jsem doma, rádio vůbec neposlouchám - a když, tak opravdu minimálně.

Byla jsem na Bathory. Na filmu strhaném kritikou, na filmu dlouho očekávaném a v bolestech se rodícím. A od té doby, co jsem přišla z kina přemýšlím nad tím, jak o něm napsat do blogu.

Včera večer jsem byla sama doma. Tím myslím pouze s dětmi, bez Kobliha. A bylo to fajn. Uklidila jsem všechny hračky, povalující se plyšáky jsem nastrkala na polici, autíčka vyrovnala do skříňky a kostky naházela do beden. A pak jsem si otevřela flašku červenýho.

Nevím proč, ale fenomén Titanicu mě nikdy moc nevzal za srdce. Ani film o potopení slavné lodi. Leonardo di Caprio není můj typ a celé dílo považuji za průměrně americké. Ale když je v Praze výstava artefaktů z vraku lodi, váhám, jestli se nemám zajít podívat.

Dneska jsem dočetla Frištu od Petry Procházkové. A neubráním se aspoň malému článečku o této útlé modré knížce.

Lišáček Vuk a jeho přítel a učitel Karak. Pamatujete? Někde v supermarketu jsem zahlédla DVD s lišákem Vukem a vzpomněla si tak na další animované příběhy, které jsem jako dítě měla ráda. Lišáka Vuka jsme obkreslovali přes kopírák, samolepka s Vukem měla cenu zlata a u Magionu (odpolední TV pásmo pro děti) jsme ani nedýchali, abychom věděli, jak to s lišákem dopadne.