Že je Martin na kluky, jsem věděla už od gymplu. Řekl mi to tenkrát v hospodě a já ani nebyla překvapená. I když jsem s ním nějaký čas taky chodila. Chodila, nespala, bylo mi asi tak patnáct let. Slíbila jsem mu, že to nikomu neřeknu, a slib jsem splnila. Skoro dvacet let jsem mlčela. S Martinem jsem se pak potkávala, naše životy se zvláštně prolínají. A teď se mě Kamilka, holčička z příbuzenstva, zeptala: "Koblí, víš, že Martin bydlí s pánem? Sekali spolu na zahradě trávu. A měli novýho psa. Velkýho. To jsou jako ti tepluálové?"

Když jsem přijela z práce, našla jsem na stole dopis. Na obálce bylo napsáno PRO MÁMU. Už jsem dlouho nedostala papírový dopis (nepočítám-li dopisy úřední, těch je naopak až moc), takže jsem hned začala číst.

Chodím spát se slepicemi. Můj život se omezil na věci, které jsou potřebné. Není jich moc. Spánek, práce, starost o děti. Mezi nepotřebné patří žehlení, větší úklid, kafíčka s kamarádkami a milion dalších věcí. Omezila jsem se na nejnutnější fungování. Nouzový režim. Dneska přetahuju. Je už čtvrt na deset a já jsem vzhůru. Běžně chodím spát s Margaretou a vstávám, když mi Koblížka skočí na peřinu.

Je to legrace, taková změna úředního papíru. Dva lidi, kteří se dřív museli dohodnout na všech prkotinách i důležitostech a kteří velkoryse (někdy až příliš) akceptovali názor toho druhého, teď najednou staví obranné zdi a sem tam vypustí i jedovatý šíp. Po těch letech společného soužití velmi přesně mířený. A trefí se do středu terče. Neomylně.

Změny jsou od toho, aby člověka někam posunuly. Pokud jde o mne, posunula jsem se nějak moc. A nevím, jestli dopředu nebo spíš couvám. Ale sunu se rychle. Změn je teď prostě nějak víc pohromadě.

Minulé dny a týdny jsem žila nevirtuální život. Událo se u nás moc věcí, o kterých snad někdy napíšu. Ale protože se nahromadilo i několik perliček, které přináší život jen tak mimoděk, řekla jsem si, že je na čase sednout ke klávesnici a naťukat to sem.

Omlouvám se těm čtenářům, kteří nevládnou angličtinou. Všem ostatním třeba udělá radost tenhle příběh:

Používám kosmetiku Locherber. Koblížka miluje její růžové obaly, já jsem spokojena s obsahem, ale hlavně - v každé krabičce je vzoreček dalšího produktu poměrně rozsáhlé řady (dala jsem odkaz na stránky, kde tuhle značku prodávají, já ji kupuju u nás v lékárně za ceny o 20% nižší). Takže nějak takhle to u nás vypadá, když přijdeme z lékárny:

Koblížka: "Můžu otevžít tu velkou krabičku růžovou?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A dáš mi pšekvapení? Ten pytlíček malinkej?"
Já: "To není pro děti."
Koblížka: "Můžu to aspoň vyndat z tý krabice růžový?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A můžu ten pytlíček pšekvapenovej otevžít a vočuchat?"
Já: "Nemůžeš."
Koblížka: "Hezky voní. Ten pytlíček pšekvapenovej. Trošku mi to vyteklo. Sem na podlahu. A mám to taky na rukou."
Já: "Hůůůůů!"

Dneska večer vařím Jambalayu. A napadlo mě, že třeba někdo z vás tohle bezva jídlo nezná. A když už mám na blogu recept na cheesecake, dám sem i recept na jambalayu. Je to jednoduché, vaří se to v jednom hrnci a můžeme se po tom utlouct :)