"Danušce můžeš dát Orbitku, Danuška je žvejkalka," oznámila mi Koblížka důležitě. "Už pochopila, že ji NESMÍ spolknout. To bys nevěřila, kolik holčiček ve školce je nežvejkalek." Když člověk umí žvejkat celý týden, rázem se jeho důležitost vyšplhá až do nebes.

"Mami, jakej bude svět, až tu třeba nebude Zdeněk Svěrák?"

Otočila jsem se. Asi patnáctiletá holka se ptala své mámy. Stály před školou a četly noviny, ve kterých psali o smrti pana Vondrušky. Úplně jsem se té otázky lekla. A pak si řekla: No jo!  Ta holčina na to kápla.

Nechce se mi psát, že bylo dneska venku teplo. A že svítilo sluníčko jako blázen. Nechce se mi ani psát o tom, že cyklostezky byly plné cyklistů, že se venku proháněly rodinky na bruslích a že kdo měl nohy, tak se dneska procházel a dýchal jarní vzduch. Nechce se mi psát o tom, že jsem to sledovala zevnitř a záviděla jsem těm za sklem. Chce se mi psát o daleko přízemnějších věcech. Nebo o podzemnějších věcech. O kořenech.

Vstala jsem z mrtvých. Aspoň mám ten pocit. Sinusoida mého stavu šplhá vzhůru. Dneska jsem byla venku. Padal sníh, bylo docela teplo a já šla pro Koblížku do školky. Po dlouhé době. "To je fajn, že vás vidíme, paní Kobliho," říkala paní učitelka. "Koblížka říkala, že jste teď lehavá." Koblížka ke mně přišla, objala mě kolem stehen a nahlas řekla: "Maminka je už chodivá. A bude i běhavá!" Pobavilo nás to. Běhavá jsem dost často - bohužel jen směrem k našemu záchodu. Většinou pár dní potom, co přijdu ze špitálu.

Je půl deváté, já ležím v posteli, na klíně notebook a prsty na klávesnici. I když už jsem dlouho nic nepsala, ukazovák si pořád pamatuje, že patří na F. Na klávesu s malým výstupkem. Sice to ví, ale odmítá efko zmáčknout. Neposlouchají mě, ruce moje.

Nakladatelství Fragment vyhlásilo soutěž pro všechny autory, kteří zatím nevydali své literární dílo. A protože je tu dost blogerů, kteří by se rádi pokusili napsat knihu, proč nezačít jako autor povídky pro dospělé.

Nesázím, nesoutěžím - nevyhrávám. Proto mě překvapil e-mail v pracovní schránce. Jen jsem koukla v náhledu na text, přílohu jsem pochopitelně neotevřela - rychle zkopírovala a smazala. Vím, že se ochuzuji o výhru MILIONU EURO (haha), ale radši žádné překvápko než počítač plný broučků a virušáků.

Tak jsme přežili. Vánoce, Silvestra, návštěvy, dárečky, blikací světýlka i rozležené cukroví. Všechno se vrátilo do normálu (hurá!) a máme zase skoro rok, než tohle šílenství vypukne znovu.

Nebudu popisovat naše svátky - byly standardní. Dětem svítila očička (to je na Vánocích to nejhezčí), papíry od dárků lítaly, na Silvestra jsme tradičně hráli hry a povídali, o půlnoci jsme si ťukli (je zábavné pozorovat, jak děti rostou a do dvanácti jich rok od roku vydrží víc a víc) a pak jsme je uložili do jednoho pokoje (letos v počtu dvanácti kousků). My dospělí jsme nešli spát - až na mě, vytuhla jsem už v půl jedné, bylo toho na mě dost. Ale když v osm vstala, ostatní uléhali. Takže teď tu kolem mě spí několik dospěláků, v dětském pokoji řádí dvanáct prťat a já půjdu za chvíli připravovat oběd.

Do nového roku vám přeju, abyste byli zdraví, spokojení, šťastní a v pohodě. Abyste neřešili malichernosti, abyste se zbytečně nehádali a abyste měli vždycky za kým jít, když vám nebude dobře. Jo - a sobě přeju totéž :)

Kdybyste měli Ježíškovi vrátit všechny dárek, až na jeden jediný, který byste si nechali?