"Mámo, pšíště počebuju do tělocvičny deset korun", informoval mě dneska ráno Koblížek. Byla jsem překvapená. Věděla jsem, že si tam děti kupují sušenky z automatu a na toto téma jsem už s Koblížkem mluvila a vysvětlila mu, že tatranku z automatu nepotřebuje (vždycky mu dávám s sebou svačinu do báglíku). 

Mému synovci je deset let. Přesněji: Za měsíc mu bude jedenáct. Je tedy "skoro dospělý", protože už brzy bude teenager. Prý jestli slyším, jak dobře to zní: JedeNÁÁÁÁCT! Slyším :)
Včera jsem potkala kamarádku. Ověšenou nákupními taškami, přes rameno kabelu, jazyk až na vestě (vlastně na saku), celá červená se řítila kolem mě. "Aleno!" Zavolala jsem. Polekaně se ohlédla. "Fuj, to jsem se lekla", prohlásila vyděšeně. Ptala jsem se, kam tak rychle běží a co se stalo, že přes tašky ani není vidět. "Vánoce, chápeš?" Podívala se na mě zoufale. Nechápala jsem.