Dneska jsem absolvovala školení o tom, jak psát na web. Jak psát titulky, jak mají být dlouhé odstavce, která slova používat a která ne, kam čtenáři koukají, když surfují a jakou mají (ne)trpělivost. Sice to byly pořád dokola omílané pravdy, ale nic naplat, fungují.

Dostala jsem dárkový voucher, který nevyužiji, ale říkám si, že by třeba sleva mohla přijít někomu z vás vhod.

Po dlouhé době jsem vlezla na Facebook. Nemyslím ten Koblihový, ale na svůj "skutečný" - ten, kde mám své vlastní jméno a příjmení a taky svou fotku. Opravdickou. Nemám tam stovky kamarádů, jen šest desítek lidí, které opravdu znám a které bych kdykoli ráda viděla u sebe doma (to je můj filtr - pozvala bych ho/ji na sobotní oběd? dokázala bych s ním/ní strávit celé odpoledne?). Málokdy přidám někoho nového a často žádosti ignoruju. A nestydím se za to :)

Zjišťuji, že nad svým životem pomalu ztrácím kontrolu. Poslední dobou jsem ve víru událostí a okolností, které ne vždy ovlivňuji tak, jak bych si přála. Nejsem na to zvyklá a trochu mě to děsí.

Dneska ráno tu byly tři stupně. Navlékla jsem holkám rukavice, na hlavy jim narazila čepice a šly jsme do školky. Odpoledne asi půjdeme v tričkách. Miluju babí léto, ale ráno by mohlo být o pár stupínků víc.

Když jsem před několika lety projížděla Izraelí, stavěli jsme se i v Jardenitu - to je místo v řece Jordán, kde se křtí. Pamatuju se, že tam tenkrát bylo strašné vedro a vedle nás stála skupinka černochů, kteří byli nabaleni ve svetrech a bundách, protože bylo "jen" 35 stupňů. My kolem řeky jeli a kus šli, ale nebrodili jsme se ani přes ni neplavali. Paradoxně mám pocit přejití Jordánu až teď. V Čechách, v září roku 2010.

V jednom komentáři tady na Píše jsem psala, že chodím na aquaerobic. A napadlo mě, že jsem do blogu ještě nikdy nepsala o haldách endorfinů, které se dají nechat v bazénu. O zábavě ani nemluvě.

Děti jsou u dědy a babičky a já jsem tu sama. Původně jsem plánovala sraz Píše, ale nedopadlo to. Snad příště. Neupekla jsem sice dort jako NewOld, ale dárečky taky schovám na jindy. A koblihy, které jsem dneska ráno nakoupila, sníme zítra se třemi kamarádkami, které jsem pozvala na sladké hody. Budu na vás u toho obžerství myslet :)

Mám strach, tak jsem si sedla k počítači, že se trochu uklidním. Všechno tady ještě spí, já si uvařila čaj a na chleba namazala jahodovou marmeládu. Dneska jedu na biopsii, budou mi brát tkáň z třísel. Ale o tom psát nechci.

Něco v dolní liště na mě zběsile bliká. Kliknu na ikonku a Outlook hlásí: VOLNO! Asi abych nezapomněla. Ale na to, že pondělí a úterý budu mít sama pro sebe (vlastně jen úterý, v pondělí jsem pozvaná na oslavu narozenin), se prostě nedá zapomenout. Jenže jsou dny, kdy si do Outlooku ráda píšu slova jako VOLNO, DOMA nebo KLÍDEK - asi v rámci pudu sebezáchovy.