"Tu kytku mi kup nějakou hezčí, aby se paní učitelce líbila," vložil ve mne důvěru Koblížek. "A aby byla do žluta. A nesmí tam být karafiáty, paní učitelka je nemá ráda." Stáli jsme v květinářství a vybírali květinový dárek na poslední školní den. "A nechceš to paní radši nadiktovat sám?" ptala jsem se a divila se, co ho to popadlo. Copak osmileté dítě ví, jakou barvu má ráda paní učitelka a jaké květiny preferuje? "Radši jo." Byli jsme na řadě.

Dostala jsem esemesku. Včera večer po zprávách. Psala mi ji kamarádka. A jestli si prej pamatuju, jak na podzim skákala padákem. No jasně, že si pamatuju, říkala jsem si v duchu. A jestli si prej pamatuju, jak mi říkala o tom Pepovi, kterého měla při letu na zádech. Vzpomněla jsem si - mluvila o něm tenkrát jako o pohodáři s úžasným smyslem pro humor. A jestli jsem viděla zprávy. Neviděla, mluvila jsem v duchu k esemesce. Přišla jsem o něco? Pepa se odpoledne zabil. Při tandemu. Neotevřel se mu padák...

"Mami, představ si, že Ládík měl na výletě noční košili. Normálně holčičí noční košili. No chápeš to? Všichni jsme se mu smáli!" Koblížek vyprávěl své zážitky ze školního výletu a při představě Ládíka v noční košili dostal záchvat smíchu i nad kakaem, které zrovna pil. "Nebryndej," napomenula jsem ho. "A povídej!" Koblížek ukousl ze čtvrté tvarohové buchty, které jsem včera napekla a začal vyprávět. A já jsem si v duchu říkala, že někteří rodiče to svým dětem opravdu neulehčují.

"Šinesla jsem ti kytišky!" zavolala na mě Koblížka. "A šišky!" Vcházela do dveří a ani nebyla vidět za polním plevelem, kopretinami, pryskyřníkem a větvičkami se šiškami. "Kde jsi to natrhala?" vypadala jsem poměrně zděšeně, protože Koblížka byla jedna blátivá koule. "Na louse a v lese. S tátou!"