Tento týden byl těhotný zážitky, napsal by klasik. Já tenhle obrat nesnáším, proto ho nepoužiji :) Tenhle týden se toho prostě odehrálo nějak moc :) O všem psát nebudu, ale o jedné malé oslavě jo.

Miluju setkání s cizími lidmi. Hraju sama se sebou takovou hru - podle vzhledu se snažím poznat, jaký ten člověk asi bude. Jednoduše si ho přiřadím k šabloně někoho podobného a světe div se, nejen vzhled, ale i vlastnosti se docela shodují. Škatulek mám několik desítek - v některých mám lidi, které jsem potkávala ve školách, v některých lidi, které znám z práce nebo z hospody nebo třeba z dovolené. Ovšem nepopírám, že lidi škatulkovat nelze a občas mi to jednoduše nevyjde.

"A kolik stojí tenhle sýr?" ptala jsem se, když jsem ochutnala malou báječnou kostičku.
"Taky dvě stovky."
"Tak mi kousek ukrojte - ale jen malý plátek, prosím."
Zabalené už jsem měla dva kousky, tenhle byl třetí. Mladík hodil kus ukrojeného sýra na váhu. A já viděla, jak vyťukává číslo 234.
"Říkal jste dvě stovky, ne 234!" ohradila jsem se.
"To máte jedno, paninko, to už je jen detail!" Naštvala jsem se a řekla mu, že tenhle kousek nechci. Že mi stačí jen dva.
"A co já s tímhle budu dělat?"
Bylo mi to jedno. Beztak jsem platila necelých pět stovek. Za dva kusy sýra. Připadala jsem si ošizená a drží se mě to doteď.

"No a tak jsem udělala analýzu a vyšlo mi, že Karla ne. Protože Karel má malej byt, malý auto a malýho tyvíškoho. Budu bydlet s Kryštofem. To je maximalista." Nevím, co si Edita představuje pod pojmem maximalista, ale jestli můžu posuzovat podle Karla, mlhavou představu mám. "Kryštof má totiž krásný příjmení. Vždycky jsem se chtěla jmenovat Jánská. Jako ten Jánský, co vymyslel ty krevní skupiny." Nikdy mě nenapadlo, jak může být důležité příjmení při volbě partnera.

Velikonoce mám ráda až na svá stará kolena. Jako malá holka jsem tyhle svátky nesnášela. Bála jsem se, že za mnou nikdo nepřijde nebo jsem nenápadně jako malá holka číhala za záclonou, jestli přijde i On (ve třetí třídě Kuba, v páté Vašek a v sedmé Michal, pak už si to nepamatuju). Když přišel, dělala jsem většinou, že nejsem doma, protože jsem se styděla. Nebo jsem vylezla a styděla se, že jsem vylezla a že jsou naše obarvená vajíčka naprosto trapná, nemoderní a nevkusná :)

Časy se mění a teď si Velikonoce užívám. Tenhle víkend jsem pekla mazanec, beránky, jidáše, linecké slepičky, s holkama jsme barvily vajíčka na milion způsobů, s Koblížkem trénovali netradiční velikonoční říkanky (přiučila jsem se - děti jsou neuvěřitelně tvořivé) a všichni jsme se těšili na dnešní den. Škoda, že se ochladilo, byli jsme trochu namlsaní a chtěli jsme strávit pondělek na zahradě.

Nechala jsem zarámovat žirafu. Obrázek, který děti nakreslily společnými silami. Měří asi metr a půl a visí u dveří. Je žlutá a má oranžové puntíky. Malé a velké, kulaté a šišaté. Na oku má řasy a pusu má namalovanou rtěnkou (mojí, prosím). Na jednu nohu kulhá a má trochu delší ocas. V puse má fialovou kytku a nad sebou modré nebe. Pod ní v trávě leze beruška a dva broučci. Obrázek je nakreslený akvarelovými pastelkami. "Konečně to tu máme aspoň trochu moderní," prohlásil Koblížek. Netušila jsem, že modernosti bytu dodá africké zvíře.

"Mamí, co jedí kosmonauti?" skočila mi Koblížka na břicho přesně v 5:22 h ráno.
"Konzervy," odpovídám a ani neotvírám oči. Studené nožičky se mi zavrtají pod peřinu.
"Co je to konzervy?"
"Takové krabičky s jídlem."

"A když budu dospělá a budu bydlet někde jinde, stačí, když mi zavoláš a řekneš, jakou máš potíž. Já vezmu kouzelnou hůlku a přijedu k tobě. No a ta hůlka to všechno vyřeší," řekla mi Koblížka a před oči mi vrazila svou novou, příšernou, růžovou kouzelnou hůlku. Pak zmáčkla růžový knoflík. Kus plastu začal blikat a hrozná melodie zahájila hlasitou palbu. "To bude príma, viď?"

"Mami, umíš se otáčet přes ručku?" ptal se mě Koblížek včera večer. Stála jsem v kuchyni a vyndávala nádobí z myčky. "Jak tě to napadlo?" zeptala jsem se. "Asi to neumím, nikdy jsem to nezkoušela." Koblížek si poskočil (když má radost, vždycky skáče - líbí se mi to a říkám si, že v devíti má na poskakování nárok). "Koukám na Top Gear. Kdyby si tam přizvali Semira z Kobry, ten by jim to předvedl. Ten se točí přes ručku KAŽDÝ DEN." Jsou věci, na které jsou mámy krátké. Třeba na auta.

"Danušce můžeš dát Orbitku, Danuška je žvejkalka," oznámila mi Koblížka důležitě. "Už pochopila, že ji NESMÍ spolknout. To bys nevěřila, kolik holčiček ve školce je nežvejkalek." Když člověk umí žvejkat celý týden, rázem se jeho důležitost vyšplhá až do nebes.

Vstala jsem z mrtvých. Aspoň mám ten pocit. Sinusoida mého stavu šplhá vzhůru. Dneska jsem byla venku. Padal sníh, bylo docela teplo a já šla pro Koblížku do školky. Po dlouhé době. "To je fajn, že vás vidíme, paní Kobliho," říkala paní učitelka. "Koblížka říkala, že jste teď lehavá." Koblížka ke mně přišla, objala mě kolem stehen a nahlas řekla: "Maminka je už chodivá. A bude i běhavá!" Pobavilo nás to. Běhavá jsem dost často - bohužel jen směrem k našemu záchodu. Většinou pár dní potom, co přijdu ze špitálu.