Dnešní den byl plný radůstek. Samé prkotinky, ale jedna milejší než druhá.

V jednom komentáři tady na Píše jsem psala, že chodím na aquaerobic. A napadlo mě, že jsem do blogu ještě nikdy nepsala o haldách endorfinů, které se dají nechat v bazénu. O zábavě ani nemluvě.

Tenhle týden tu bylo na můj vkus až příliš živo. Nejdřív si Koblížek přivedl dva kamarády. "Chápeš, že jsem KONEČNĚ našel někoho, kdo není na prázdninách? Kdo je doma jako já?" zatvářil se jako chudák, který z domova nevytáhne paty. Tak jsem to spočítala. Od začátku července byl doma přesně pět dní.

Děti jsou u dědy a babičky a já jsem tu sama. Původně jsem plánovala sraz Píše, ale nedopadlo to. Snad příště. Neupekla jsem sice dort jako NewOld, ale dárečky taky schovám na jindy. A koblihy, které jsem dneska ráno nakoupila, sníme zítra se třemi kamarádkami, které jsem pozvala na sladké hody. Budu na vás u toho obžerství myslet :)

Mám strach, tak jsem si sedla k počítači, že se trochu uklidním. Všechno tady ještě spí, já si uvařila čaj a na chleba namazala jahodovou marmeládu. Dneska jedu na biopsii, budou mi brát tkáň z třísel. Ale o tom psát nechci.

Sedím na zahradě, na klíně notebook, před sebou pískoviště, na kterém právě probíhá soutěž o nejhezčí bábovku ozdobenou lístky a trávou a u nohou mi sedí... kočka. Rezignovala jsem a povolila jsem dětem domů "něco živého, ale ne člověka, mami".

"Až budu velká, budu Popelka," prohlásila Koblížka a vylezla si mi na klín. "Žíkej mi Popelko už teď, ať si na to obě zvykneme."
Vůbec mě podobné věty nepřekvapují, protože má dcera jich má na skladě na každou hodinu několik. Vzala jsem ji v podpaždí a postavila na zem. "Popelko, jdi si vyčistit zoubky!" Plácla jsem ji lehce přes zadek a poslala do koupelny. Otočila se na mě, dala ruce v bok, povykročila levou nohou a důležitě prohlásila: "Popelky si zuby nečistí!"

Sice na ryby nechodím, nikdy jsem nechytila ani čudlu, k rybářství vztah nemám, ale tohle video se mi líbilo moc :)

Hlavní nádraží, na kterém jsem ve čtvrtek byla, se za těch cca 10 let, co jsem tam nevkročila, neuvěřitelně změnilo. Místy to vypadá jako na letišti (to když cestující stojí před digitálními tabulemi a sledují, ze kterého nástupiště jim pojede vlak), místy jako na opuštěné stavbě (to když člověk prochází úzkými uličkami mezi bedněním a nikde ani živáčka-dělníčka), místy jako na nádraží před dvaceti lety (to když vystupuje po špinavých schodech na perón, protože zažloutlá cedule píše, že eskalátor je mimo provoz).