Připravila jsem pro vás takovou malou hříčku. Test vašeho odhadu. Nebo intuice. Nebo empatie. Dám vám na výběr z několika křestních jmen a vaším úkolem je vybrat jedno z nich. Které?

Na začátek přidávám malou (ale rychlou) statistiku:

Našla jsem stránky Cena státu, ve kterých si každý může přečíst, co náš státní moloch "sežere". Zaujalo mě to a začala jsem stránku prozkoumávat dál. A ejhle! Pro všechny škarohlídy, jájsemtitoříkalce a zvědavce i zvídavce je tu možnost nakoupit si svůj vlastní stát.

Mí přátelé mi před několika měsíci dali knížku Tvůrčí psaní pro každého. Prý když tolik píšu, ať se taky podívám, jak se to má správně dělat. A tak jsem si knížku nedávno přečetla. Moudřejší nejsem. A když, tak jen o trošku.

Dneska jsem si všimla, že na Píše.cz zavítala Yfča. A já volám: HURÁ, HURÁ, HURÁ!!!

Koblížek k smrti rád počítá. Už odmalička. Ve školce mu paní učitelka vysvětlila princip Pythagorovy věty (měli tam pomůcky, se kterými se dalo hrát - třeba skládat čtverečky nad přeponu a odvěsny trojúhelníka), v první třídě už luští matematické hádanky a počítání do dvaceti, které dětem nabízela paní učitelka, ho příšerně nudilo. Je namístě dodat, že po mně to rozhodně nemá. Sice jsem na vejšce vybojovala zkoušky z matiky, ale radost mi počítání moc nedělá a o logickém myšlení se u mě taky mluvit nedá.

Dneska jsem dočetla Frištu od Petry Procházkové. A neubráním se aspoň malému článečku o této útlé modré knížce.

Když jsem četla ten e-mail, myslela jsem si, že se mi to zdá. Že se prostě probudím a půjdu si dát sprchu. Ale nebyl to sen. Byla to realita. Někdy mi psal, že teď, když ví, kdo jsem, založí blog, aby to mohl hlásat do světa. Kurňa, copak jsem slavny Ostravak bo co?

Kolik lidí, tolik názorů. A lidí je na Píše.cz opravdu hodně. Názorů jakbysmet. Někdy se komentující shodnou, někdy někdo naznačí, že si myslí něco jiného, někdy lítají jiskry a smajlíci ťukající si na čelo a někdy...

Ráda dostávám dárky. A Koblih se včera tvářil napnutě, když mi dával zelenou krabici převázanou zelenou stuhou. "To máš jen tak, že je léto." Ráda dostávám dárky jen tak.

Lišáček Vuk a jeho přítel a učitel Karak. Pamatujete? Někde v supermarketu jsem zahlédla DVD s lišákem Vukem a vzpomněla si tak na další animované příběhy, které jsem jako dítě měla ráda. Lišáka Vuka jsme obkreslovali přes kopírák, samolepka s Vukem měla cenu zlata a u Magionu (odpolední TV pásmo pro děti) jsme ani nedýchali, abychom věděli, jak to s lišákem dopadne.