Dneska večer jsem si povídala s Koblížkem o holkách. Jsem ráda, že si se mnou o nich zatím chce povídat. Minulý týden se ve třídě volila misska. Vzali jsme třídní fotku z loňského roku a já jsem odhadovala, která holčina se spolužákům může jevit jako nejkrásnější. Neuhodla jsem. A to jsem měla tři pokusy (a ještě jeden bonusový navíc).

Je toho moc, co mě potkalo a co jsem sem chtěla zapsat. Spoustu z toho už jsem zapomněla, na něco si třeba vzpomenu a něco se sem teď pokusím naklafat :)

"Počebuju už se naučit číst," prohlásila Koblížka v pátek ráno. "Jak se to dělá?"
Koblížek nic neříkal, odešel do svého pokoje a za chvíli přišel zpátky se Slabikářem v ruce. "Jestli chceš, můžeš ho po mně zdědit. Podle TÝHLE PŘÍRUČKY se to určitě naučíš!"

Když jsem před několika lety projížděla Izraelí, stavěli jsme se i v Jardenitu - to je místo v řece Jordán, kde se křtí. Pamatuju se, že tam tenkrát bylo strašné vedro a vedle nás stála skupinka černochů, kteří byli nabaleni ve svetrech a bundách, protože bylo "jen" 35 stupňů. My kolem řeky jeli a kus šli, ale nebrodili jsme se ani přes ni neplavali. Paradoxně mám pocit přejití Jordánu až teď. V Čechách, v září roku 2010.

Zjistila jsem, že když píšu sedm dní v týdnu mnoho hodin denně, že už nemůžu psát na blog. Prostě už nemám inspiraci, psavou náladu a energii. Vždycky jsem chtěla být buď redaktorkou nebo spisovatelkou. Povedlo se mi to. Ale je to docela fuška.

Koblížek objevil svět hudby. Mám z toho neuvěřitelnou radost. Holkám přenechal Písničky z pohádek, Maličká su i Hradišťan pro děti. Ode mě si půjčil Queeny, Olympic, Nohavicu, Simona a Garfunkela, Michaela Jacksona, Madonnu, U2, Beatles, Kiss, Janis Joplin a všechny ostatní a zkouší, co se mu líbí a co ne. S klukama si vyměňuje empétrojky. Přenastavil televizi, takže na jedničce teď máme MTV a na dvojce Óčko. Nechala jsem ho.

"A co uděláme s těmahle vlasama?" ptala se kadeřnice paní na vedlejším křesle a natáhla dlouhý pramen vlasů. "Nějak se mi to nehodí do účesu!"
Starší paní vykulila oči. "Říkala jsem vám, že tyhle chci nechat. Rostly mi pět let!"
Kadeřnice pokrčila rameny a vzala nůžky. A pak jsem zažila první reklamaci v kadeřnictví.

Potřebovala jsem najít na Google mapě adresu restaurace, kterou nám postavili nedaleko domu. Zadala jsem název města a pak už jen přibližovala. Klikla jsem na Street View - nějak omylem - a koukala jsem jako blázen.

O Street View už toho bylo napsáno hodně, ale já se virtuálně do ulic vydala dneska poprvé. A když už jsem byla u té restaurace, stačilo jít po šipkách až k našemu domu. A fíha!

Občas najdu poklad. Jako třeba když jsem objevila krabici plnou starých knížek. Navrchu ležela červená oškubaná knížka s názvem Repetilka. Oprášila jsem ji a kousek jsem jí naskenovala. Mrkněte se na knihu s podtitulem Verše pro nejmenší čtenáře a nečtenáře, kterou napsal Jan Hostáň a která byla vydaná rok po válce, v roce 1946, v nákladu 10 000 výtisků. Je to docela zajímavé počtení. Obzvlášť obrázky jsou vydařené - ilustroval Otakar Fuchs. Cena knížky: 33 Kčs.

"Pšedstav si, mami, kdybych se ti narodila s tšíma okama. To by bylo legrační, viď?" sdělila mi Koblížka dnes v půl šesté ráno. Sice mám oči jen dvě, ale v okamžiku jejího dotazu jsem je chtěla mít ještě zavřené. Aspoň hodinu. Otevřela jsem aspoň jedno a potichu řekla: "Nechceš si vlézt ke mně a zavřít očička a ještě chvilku spinkat?" Nechtěla.