"Přijedeme za dvacet minut," oznámil mi Koblih, vzal děti, kola, kočár a brusle a zmizel. A já přemýšlela, co všechno se za dvacet minut dá udělat. Tak třeba:

Nepíšu o politice - a když, tak jen mezi řádky. Ale protože se čas nachýlil a volební víkend je před námi, neodpustím si aspoň tenhle skromný obrázek.

Na stole mám kytici kopretin, v druhé váze odkvétající tulipány a na okně v ložnici obrvázu šeříků. Přišly ke mně dneska tři návštěvy a každá přinesla kytku. A každá vyzvídala, co je nového.

Chodím spát se slepicemi. Můj život se omezil na věci, které jsou potřebné. Není jich moc. Spánek, práce, starost o děti. Mezi nepotřebné patří žehlení, větší úklid, kafíčka s kamarádkami a milion dalších věcí. Omezila jsem se na nejnutnější fungování. Nouzový režim. Dneska přetahuju. Je už čtvrt na deset a já jsem vzhůru. Běžně chodím spát s Margaretou a vstávám, když mi Koblížka skočí na peřinu.

Používám kosmetiku Locherber. Koblížka miluje její růžové obaly, já jsem spokojena s obsahem, ale hlavně - v každé krabičce je vzoreček dalšího produktu poměrně rozsáhlé řady (dala jsem odkaz na stránky, kde tuhle značku prodávají, já ji kupuju u nás v lékárně za ceny o 20% nižší). Takže nějak takhle to u nás vypadá, když přijdeme z lékárny:

Koblížka: "Můžu otevžít tu velkou krabičku růžovou?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A dáš mi pšekvapení? Ten pytlíček malinkej?"
Já: "To není pro děti."
Koblížka: "Můžu to aspoň vyndat z tý krabice růžový?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A můžu ten pytlíček pšekvapenovej otevžít a vočuchat?"
Já: "Nemůžeš."
Koblížka: "Hezky voní. Ten pytlíček pšekvapenovej. Trošku mi to vyteklo. Sem na podlahu. A mám to taky na rukou."
Já: "Hůůůůů!"

Minulý článek, který jsem nazvala Automatické psaní, bylo fakt spíš psaním volným. A protože jsem právě přišla z hospody, mám v sobě trochu vína, dostala jsem chuť napsat druhý díl. Tolik perex - budou to bláboly, takže zbytek jen pro ty otrlejší :)

Nikdy jsem to nezkoušela. A dneska mi padl do očí článek o automatickém psaní. Prostě sedíte, ruce na klávesnici a píšete, co vám slina na jazyk přinese (nebo něco z mozku do prstů spíš). Možná je na čase vyzkoušet si automatické psaní. Jenom nevím, jestli je blog tím správným místem... ale vy už jste tu zvyklí na ledacos :)

Mám závratě a do výšek se neženu. Když čtu u Sargo komínové články, mám vždycky závrať. Ale existuje jedna výjimka. Virtuálně občas lezu. Horolezu na virtuální skálu z písmenek. Hraju Horolezce. Nejsem sice nijak pravidelný hráč, leč jde mi to celkem dobře, musím říct. A čas od času mám chuť se odreagovat a skládat věty z písmenek, které mi nabídne počítač. A vylézt na horu dřív než soupeř.

"Fandóóóó!" ozvalo se dneska ráno v naší ložnici.
Otevřela jsem oko a podívala jsem se ke dveřím. Dvě bosé tlapičky stály na prahu, zbytek těla byl zahalen v mém modrém obršátku.
"Co tu děláš, Koblížko?"
"Jdu za tebou, Fando."
"Já jsem Fanda?"
"Jo. Budu ti tak žíkat. Fando, odvedeš mě dneska do školky? Nebo pojedu s taťkou?"
Musela jsem vstát a nenápadně se zmocnit svého šátku za bratru patnáct set.

Patlám se v tom. Přiznávám, že tahle zima je depresivní a ač jsem si nikdy nestěžovala na vztah počasí a své nálady, letos jsem poprvé pocítila, že je čas na sluníčko, na jaro a na energii.