"Teď mě nerušte, musím jít trucovat. Beru si tam kytaru a prsátko." Koblížka odešla středem. My jsme na ni jen nevěřícně koukali.
"Prsátko?" ptal se Koblih. "Fakt si bereš prsátko?" smál se.
Koblížčina staršího bratra prsátko nerozhodilo. "Ať si jde. Zahrajeme si ještě jednou, jo?" A už stavěl figurky z Člověče do odvetného postavení.

 "To bude mít paní Hanička radost, že vás vidí", řekla nám v recepci mladá dívka, kterou jsem tu ještě neviděla. A to do penzionu pro staré lidi na kraji Prahy jezdím poměrně často. Sice ne tak často, jak by asi Hanička, moje stará teta, chtěla, ale minimálně jednou za měsíc. Během Vánoc tu bylo návštěv plno. "Je na pokoji, sestři?" ptala jsem se dívky. "Myslím, že je. Před chvílí jsem jí nesla mandarinky."

Za dva týdny přiletí. "Mohla bych mu napsat ještě jeden dopis, mamí?" ptala se Koblížka.
"To by asi nešlo, když už si ten minulej vzal, ne?" zakoulela jsem očima, protože obrázků se letos sešlo nějak hodně.
"Jenže já bych NUTNĚ ještě počebovala tričko s Barbie jako má Kačenka ze školky a taky zelenej bubínek!"

"Namaluj mi taky jeden obrázek," přišla za mnou Koblížka do kuchyně. "Ale musí tam bejt beruška. A taky princezna s husou a taky trpaslík. A nějakej domek a vlk a Karkulka. A aby to bylo hezký!"
To byla výzva. Zalila jsem si kafe, nalila do něj mlíko (ani nevím, jestli se tomu ještě dá říkat kafe, tomu, co si vařím) a odnesla si hrnek ke stolu. "Tak mi, prosím, podej pastelky a nějakej blok."

Vytáhli jsme dětské loutkové divadlo. Ještě po mně :) Na celé odpoledne jsem se proměnila v diváka. Musím dodat, že po hodině ve značně udiveného diváka. Režie inscenací se ujala Koblížka a odmítla se podřídit scénářům Boženy Němcové, bratří Grimmů nebo Karla Jaromíra Erbena. Obsadila se do rolí dramaturga, scenáristy a svého bratra pasovala do funkce "podávače loutek".

"Dneska jsem ještě nezlobiláááá-lálálálálá-lálálá," Koblížka seděla na koberci a stavěla puzzle. Bylo pět hodin ráno. Dala jsem si přes hlavu peřinu, abych tu vlezlou písničku s autorským textem své dcery neslyšela. Chtěla jsem ještě aspoň půl hodiny spát.

"No a pak jsme babičku přejmenovali na bábulínu a musela od nás nakupovat," líčil mi Koblížek. Seděla jsem u vany na povídací židličce a poslouchala jsem zážitky dnešního dne.
"A jak to vypadalo, nechala si to bábulína líbit?" ptala jsem se.
"No jasně! Nejdřív zavolala z okna, jestli už jako máme otevřeno a pak jako vešla do krámu. No a jako nakupovala."
Živě jsem si svoji rodičku představovala. "A co jste prodávali?"
"No šneky přece!"

"Učitelka by měla mít svoje děti. Holku a kluka!" Kristýna mluvila zvýšeným hlasem, ruka se jí trochu třásla, ale kafe nevybryndala. "Protože TAHLE ČŮZA prostě dětem vůbec nerozumí! Jak by taky mohla rozumět, když je to stará panna? Už pět let uhání toho mladýho doktůrka a furt nic. A pak si to vybíjí na naší Kačeně. Ale já tam vlítnu a to pak uvidí mazec!"

Velkým hitem našich dětí je kreslení zmizíkem. Jde o hit posledních dnů. Příprava je jednoduchá a o zábavu je postaráno. Stačí vzít čtvrtku, natřít ji inkoustem, z penálu vyndat zmizík a kreslit. Koblížka viděla svého bratra, kterak kreslí město budoucnosti, stoupla si k němu na vzdálenost asi tří centimetrů a velmi zřetelně prohlásila: "Kuňa, taky ci to mizívátko!"

S dětmi se v posledních dnech nějak roztrhl pytel. Pavel je otec, Koblih taktéž. A mně se narodil nevlastní syn.