Není moc filmů, které mě rozbrečí. Nepláču u Titanicu, u milostných dramat, ani u vypjatých scén. Ale je jeden film, který mě rozbrečí vždycky. Programově se už na něj nechci dívat. Protože to bolí.

Kulda se převalil na bok. Chtěl ještě spát, ale musel už vstávat. Volala ho máma na snídani. "A dál už nevím. Spisovatel asi nebudu," krčil Koblížek rameny a podával mi svou prvotinu.

"A pijdou někdy zase na návštěvu?" ptala se Koblížka, sotva se za čertem, Mikulášem a andělem zavřely dveře. Nějak se nám to letos zvrtlo.

"Dneska budu motýlek," prohlásila Koblížka v půl šesté ráno. "Můžeš mi svázat tyhle dva pošášky?" Rozlepila jsem jedno oko. Koblížka měla v ruce dva polštáře a bosá stála u mé postele. "To nejde, svázat dva polštářky. Motýlek dneska nebudeš. Jdi si ještě lehnout."

Včera u nás byla Katka. Moje kamarádka ze cvičení. A že prej má novou dietu. Úplně úžasnou, nenáročnou a rychle fungující. Já sice diety nedržím, protože nějak nestíhám tloustnout, ale byla jsem zvědavá.

"Princip spočívá v tom, že jíš z hrnku," sdělovala mi Katka nad hrnkem kafe, do kterého si dala dva cukříky.
"Z hrnku? Jako že místo talíře použiješ hrnek?" Někdy jsem opravdu nechápavá.
"Jo. Prostě to máš jako odměřovadlo. Aby ses jako nepřežírala."

Ráno u snídaně jsme vedli s Koblížkem rozhovor na téma Kamarádi.

Mám depku. Sedím tady u stolu, klepou se mi ruce a snažím se nekřičet na děti. Koblížka tu jezdí na motorce a hádá se s bráchou o dřevěné kostky. "Bude Večerníček, běžte koukat!" snažím se nezvyšovat hlas. "My se NECHCEME koukat na Večerníčka!" Hůůůůůh!

Máme za sebou operaci. Respektive Markétka ji má za sebou. A zvládla to, holka jedna statečná, víc než dobře.

Dovolená skončila dřív než začala. Tak to ale někdy chodí a pro mě je to další argument, proč raději nic neplánovat.

Tak jsem naházela věci do tašek, odškrtala poslední položky v seznamu, co s sebou (taky si píšete seznamy?) - např. nočník, karty s auty, dětskou zubní pastu, ... a zítra ráno vyrážíme.