Dneska jsem si říkala, že bych začala psát blog. A vzpomněla jsem si na jednu přezdívku, pod kterou jsem KDYSI DÁVNO blog psala. Na KOBLIHU. Vlezu na stránky a představte si, Kobliha tam pořád je!

Rozbrečelo mě to. Čtu si zpětně několik posledních článků a říkám si, co všechno se za ta léta změnilo.

Vlastně nevím, jestli tu ještě někde jste... Jste?

Ahoj lidi, jste tu ještě? No jasně že jo.

Budu se muset podívat, co píšete, jak se máte, jestli žijete... Já žiju. Teda asi. Pomalu. A líně.

Co je u vás nového takhle na konci září? Na mě leze stáří. Začala jsem studovat, představte si to. Je to legrace, ale tři písmenka za jménem po mně vyžadují. Proč ne, řekla jsem si a vrhla se do čtení knížek, knih a bichlí. Docela mě to baví. Kupodivu.

Doma dobrý. Zdraví dobrý. Ale nechci to zakřiknout, znáte to.

Bydlím jinde, s Cyrilem. Vy víte, že se nejmenuje Cyril. Ale to je jedno, jak se jmenuje. Pro mě je důležité, že je to s ním pořád fajn. Jasně že má mouchy, taky jich mám plno (a některé jsou pěkně velké masařky), ale pořád nám to klape. Pořád mám plné vázy kytek a pořád mám pocit, že jsem milována. Nejen slovy, ale hlavně skutky. Chodíme po výletech, užíváme si babího léta, vaříme, grilujeme, milujeme se, navrhujeme nové vychytávky do nového domu - a fakt jsem furt zamilovaná. Ve svém věku, chápete to?

Vánoční svátky bývají časem, kdy člověk má čas zastavit se, potkávat se, smířit se, zklidnit se nebo bilancovat.

A taky čas, kdy Kobliha sedne ke svému notebooku a začne na blog psát ta svoje písmena - sice bez jistoty, že tu ještě má nějaké čtenáře, ale jen tak, pro svůj pocit, pro svou duši a pro svou potřebu.

Co popřát k letošním Vánocům? Napadla mě píseň z pohádky Dvanáct měsíčků

The Sun se dnes změnil na The Son a musím říct, že jsem se taky nechala unést - sedím tu a přepínám BBC a CNN (CNN je lepší). Miluju tyhle pompézní akce - líbí se mi to šílenství kolem, sleduju, kdo píše jaké články a kde se objeví jaké informace. Pravda - dneska mám trochu času - jindy bych to asi nestíhala.

Každopádně mám radost z toho, kolik lidí má radost (škarohlídy se snažím nevnímat) a kolik lidí to má podobně jako já. Nevím, jestli jste včera sledovali reportérky CNN, ale jejich profesionalita se s našimi reportéry absolutně nedá srovnat. Líbí se mi, když projevují city, když se jim chvěje hlas a když nemůžou svou radost ukočírovat. Je to přirozenější, než když naše ČÉTÉdámy stojí v upnutých kostýmcích ve studiu a tváří se... naškrobeně.

Tak jsem si vzpomněla na Koblihu. Respektive na blog. A říkala jsem si, jestli si ještě budu pamatovat heslo do administrace (pamatuju). A jestli jsou tady ještě mí "staří známí" (zatím nevím).

Je léto, venku je docela pěkně a já jsem sama doma. Starší děti odjely na tábor, Markétka je u babičky a dědy a tady je klid a pohoda. Už asi dva týdny jsem neviděla zprávy a nečetla noviny

Díky, Tome!

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají

Tak mám za sebou první skleničku svatomartinského vína. Vlastně ne za sebou, ale v sobě. Šla jsem nakupovat a tam byly. Flašky plné mladého vína. "Jsi taky mladá," říkalo mi moje vnitřní já. "Dej si!" A tak jsem k ubrouskům, jogurtům, křupinkám a máslu v akci přidala láhev červeného. To je tady se mnou a ve mně první sklenka. Víno jsem neměla ani nepamatuju.

"A když se mění čas, to se najednou velká ručička rychle přesune a odcouvá o hodinu zpátky?" ptala se mě Koblížka. "Můžu bejt U TOHO?" Jak vysvětlit malé holce, proč se posouvá čas? A že musí jít spát před Večerníčkem? "Nemůžeš bejt u toho. Hodiny couvají, když lidi spinkají. V noci. Potají. Aby je nikdo neviděl." Pomohlo to. Snad.

Začali jsme znovu. Nový školní rok, nová předsevzetí, nový začátek. Aspoň myslím.

Zjistila jsem, že jsem opotřebovaná. Ošoupaná jako stará deska - ta černá, víme? Přeskakuje, drhne, chvíli hraje a pak se páčka musí posunout i drážku dál, aby se písnička nezasekla a nehrála jak kolovrátek. V gramci to praská, skřípe a jehla jede nemilosrdně dál po černém vinylu, až dohraje až k prostřednímu kolečku, nadzvedne se a poslušně se vrátí zase na začátek. A pak se nandá nová deska a pohne se páčkou - jehla opatrně spadne na začátek a jede znovu.

"Mami, může k nám zítra přijít Péťa?"
"Může, ale až odpoledne. Dopoledne jsme pryč."
"Tak jo. My musíme vyřešit nějaké osobní věci. Jako holky, školu a tak."