Je půl deváté, já ležím v posteli, na klíně notebook a prsty na klávesnici. I když už jsem dlouho nic nepsala, ukazovák si pořád pamatuje, že patří na F. Na klávesu s malým výstupkem. Sice to ví, ale odmítá efko zmáčknout. Neposlouchají mě, ruce moje.

Kdybyste měli Ježíškovi vrátit všechny dárek, až na jeden jediný, který byste si nechali?

Jedna z mých kolegyň dnes povýšila. Od prvního ledna bude sedět v mém křesle. Včera jsem ho dala k dispozici. Dala jsem si první dárek pod stromeček. Od nového roku budu zase jen psát a nebudu řešit knihy jízd, rozpočty, vyúčtování, rozepisování honorářů, statistiky, tabulky a přehledy, jednání s obchodníky a dalšími -íky a -áky, ani problémy týmu.

Letos mě pečení cukroví bavilo. Baví mě každý rok, ale letos to bylo jiné. Děti se ukázaly býti zcela samostatnými jednotkami a pod vedením Koblížka válely těsto, vykrajovaly nejrůznější tvary (linecké ve tvaru vrtulníku, hrocha nebo princezen jsme ještě neměli) a slepovaly marmeládou. Má funkce se omezila na kontrolora, otvírače a zavírače trouby, drobného opraváře a hnětače těst. Máme jedenáct druhů a mohli bychom mít i dvanáct, kdyby už potomci nespořádali dvě mísy vosích hnízd. Vánoce jsou tady!

"Tohle si neberte, holky, to je pálivka!" prohlásil Koblížek a dramaticky se odmlčel. "A to by vás tak strašně moc pálilo, že byste pak celý den nemohly jíst. Ani pít!" Položil na stůl krabičku tic-taců a odkráčel do koupelny.

Holky se chvíli zvědavě dívaly na pálivky, kterých se bály i dotknout. "To nebudeme papat, Marí," řekla Koblížka své mladší sestře. "To jsou pálivky, víš? Koblížek to žíkal." Markétka pokývala hlavou. Sourozencům se prostě DÁ VĚŘIT.

Právě jsem přijela z Prahy. Koblížek byl připoutaný ve svém podsedáku na zadní sedačce, holky naštěstí zůstaly doma. Pršosněžilo, já jela po Jižní spojce v prostředním pruhu. Stěrače stíraly, jela jsem opatrně, protože byl dost velký provoz. Na to, jaké bylo počasí. V zrcátku jsem viděla bílé auto, které za mnou kličkovalo z pruhu do pruhu. Nesvítilo a jelo hodně rychle. Dávala jsem si pozor, protože se ke mně blížilo.

Chvíli bylo vpravo, pak v prostředním pruhu a mě předjíždělo zleva. Jedna myška, druhá, třetí - asi dvě auta přede mnou si tenhle šílenec vjel do prostředního pruhu a šlápl na brzdu. Na té namoklé silnici to bylo žůžo. Dupli jsme na brzdu. Cítila jsem, jak se mi zablokovala kola, tak jsem rychle brzdu pustila a přerušovaně několikrát šlápla znovu. Zastavila jsem asi deset centimetrů za dodávkou. Rychle jsem pustila varovné a čekala, jestli to slečna v jeepu dobrzdí.

a dovolím si z něj citovat:

Včera jsme šli ven. Dvě hodiny jsme se procházeli v listech, trhali šípky a sbírali "extra-ultra-mega-bomba-famózní" listy a pak jsme se vydali na hřiště. Pozorovat děti na hřišti mě pořád baví. Člověk se dozví spoustu věcí o lidech, kteří tam jsou. A přitom nemusí nikdo ani promluvit. Jako včera.

"Už aby byla zima, maminko moje." Koblížka stála na dvoře, v ruce koště a zametala z chodníku listí. "Sníh se totiž uklízí líp než listí. Prostě se to ojezdí sáňkama a je to." To já mám podzim ráda. A dnešní den byl - podzimní.

Miluju podzimní vůni. A brouzdání v haldách barevných listů. "Půjdeme na procházku, děcka," rozhodla jsem autoritativně a vyšli jsme do parku. Zatímco děti chodily po cestičkách, já si to namířila na trávu a do listů. Chci si to užít, co kdyby...

Je toho moc, co mě potkalo a co jsem sem chtěla zapsat. Spoustu z toho už jsem zapomněla, na něco si třeba vzpomenu a něco se sem teď pokusím naklafat :)