"Počebuju už se naučit číst," prohlásila Koblížka v pátek ráno. "Jak se to dělá?"
Koblížek nic neříkal, odešel do svého pokoje a za chvíli přišel zpátky se Slabikářem v ruce. "Jestli chceš, můžeš ho po mně zdědit. Podle TÝHLE PŘÍRUČKY se to určitě naučíš!"

Zjistila jsem, že když píšu sedm dní v týdnu mnoho hodin denně, že už nemůžu psát na blog. Prostě už nemám inspiraci, psavou náladu a energii. Vždycky jsem chtěla být buď redaktorkou nebo spisovatelkou. Povedlo se mi to. Ale je to docela fuška.

Koblížek objevil svět hudby. Mám z toho neuvěřitelnou radost. Holkám přenechal Písničky z pohádek, Maličká su i Hradišťan pro děti. Ode mě si půjčil Queeny, Olympic, Nohavicu, Simona a Garfunkela, Michaela Jacksona, Madonnu, U2, Beatles, Kiss, Janis Joplin a všechny ostatní a zkouší, co se mu líbí a co ne. S klukama si vyměňuje empétrojky. Přenastavil televizi, takže na jedničce teď máme MTV a na dvojce Óčko. Nechala jsem ho.

"A co uděláme s těmahle vlasama?" ptala se kadeřnice paní na vedlejším křesle a natáhla dlouhý pramen vlasů. "Nějak se mi to nehodí do účesu!"
Starší paní vykulila oči. "Říkala jsem vám, že tyhle chci nechat. Rostly mi pět let!"
Kadeřnice pokrčila rameny a vzala nůžky. A pak jsem zažila první reklamaci v kadeřnictví.

"Pšedstav si, mami, kdybych se ti narodila s tšíma okama. To by bylo legrační, viď?" sdělila mi Koblížka dnes v půl šesté ráno. Sice mám oči jen dvě, ale v okamžiku jejího dotazu jsem je chtěla mít ještě zavřené. Aspoň hodinu. Otevřela jsem aspoň jedno a potichu řekla: "Nechceš si vlézt ke mně a zavřít očička a ještě chvilku spinkat?" Nechtěla.

Dnešní den byl plný radůstek. Samé prkotinky, ale jedna milejší než druhá.

Tenhle týden tu bylo na můj vkus až příliš živo. Nejdřív si Koblížek přivedl dva kamarády. "Chápeš, že jsem KONEČNĚ našel někoho, kdo není na prázdninách? Kdo je doma jako já?" zatvářil se jako chudák, který z domova nevytáhne paty. Tak jsem to spočítala. Od začátku července byl doma přesně pět dní.

Sedím na zahradě, na klíně notebook, před sebou pískoviště, na kterém právě probíhá soutěž o nejhezčí bábovku ozdobenou lístky a trávou a u nohou mi sedí... kočka. Rezignovala jsem a povolila jsem dětem domů "něco živého, ale ne člověka, mami".

Tak jsem se přišla podívat na svůj blog, abych si přečetla komentáře od vás a abych vám odpověděla na všechny vaše úžasné vzkazy. A můj pohled padl i na počitadlo. Lekla jsem se a šla se podívat na Toplist. Už sice vím, odkud vítr vane a mám pocit, že se tady někdo zbláznil... a já to nebyla :)

Jela jsem domů ze špitálu a hlavou se mi promítalo asi milion věcí. Auto jsem tentokrát nechala doma a vydala se na cestu vlakem. Už dlouho jsem nejela vlakem.