Kobliha | KOBLIHA

Jak si tak lezu do administrace, na titulce se objevil nový článek od Keigiho. Protřela jsem si oči. Je to možný? Keigi je zpátky? Je to možný! A tak jsem zapomněla, o čem jsem původně chtěla psát. Ale to nevadí.

Jaro nenápadně sonduje, jestli jsme připraveni. A to my jsme. Včera byly děti s Koblihem na prvním letošním cyklovýletě. A já dostala žlutou kytičku drobných kvítečků. "Tu jsem pro tebe natrhala u táty na zahradě," pyšně hlásila Koblížka. Myslím, že Ivetka (nová přítelkyně Kobliha) nebude mít radost. Já ji měla - trochu škodolibou, přiznávám.

Tak jsme přežili. Vánoce, Silvestra, návštěvy, dárečky, blikací světýlka i rozležené cukroví. Všechno se vrátilo do normálu (hurá!) a máme zase skoro rok, než tohle šílenství vypukne znovu.

Nebudu popisovat naše svátky - byly standardní. Dětem svítila očička (to je na Vánocích to nejhezčí), papíry od dárků lítaly, na Silvestra jsme tradičně hráli hry a povídali, o půlnoci jsme si ťukli (je zábavné pozorovat, jak děti rostou a do dvanácti jich rok od roku vydrží víc a víc) a pak jsme je uložili do jednoho pokoje (letos v počtu dvanácti kousků). My dospělí jsme nešli spát - až na mě, vytuhla jsem už v půl jedné, bylo toho na mě dost. Ale když v osm vstala, ostatní uléhali. Takže teď tu kolem mě spí několik dospěláků, v dětském pokoji řádí dvanáct prťat a já půjdu za chvíli připravovat oběd.

Dneska jsem měla schůzku v Řeporyjích. Byli jste někdy v Řeporyjích? Když sněží a na silnicích je hnusný blátíčko na ledu? V ulici, kam sypač ani solič nebo jak se ta auta jmenují, ještě letos nedorazil? Bylo to žůžo. Dala jsem si velký náskok, aby na mě pan T. nemusel dlouho čekat. Nepřijel. Prý se bál jet tam autem a autobusem to neumí. Tak jsem vycouvala z místa, kam jsem najížděla nadesetkrát, abych neobouchala auta kolem sebe a projela patnácticentimetrovou vrstvou hnědé břečky. Dneska byl prostě povedený den.