Jak si tak lezu do administrace, na titulce se objevil nový článek od Keigiho. Protřela jsem si oči. Je to možný? Keigi je zpátky? Je to možný! A tak jsem zapomněla, o čem jsem původně chtěla psát. Ale to nevadí.

"Kobliho, ty už vůbec nejsi romantická," řekl mi Karel.
"Nezlob se, ale já nemám ráda romantiku. Nemám ráda kýče, nemám ráda unylé pohledy nad světlem svíček, ani vanu obloženou okvětními lístky. A dala bych si ten steak. Medium. A objednej láhev červenýho."
Večeři jsem si užila, i když jsme tam šli každý za jiným účelem. Já chtěla vidět dávného kamaráda a jemu se udělalo tak nějak smutno a hádejte, na koho si vzpomněl :)

Tak jsem si dnes přečetla pár zápisků z místní blogosféry a řekla jsem si, že už musím taky něco napsat. Neb velké věci se dějí, jen nějak není čas na dokumentaci.

Víte, co je to PKOJF? Pak kultury a oddechu Julia Fučíka. Výstaviště v Praze 7. A právě kolem něj jsem včera jela, když na mě bafla jedna vzpomínka. Ta, která leží zapomenutá někde vzadu v hlavě, pak něco uvidíte a ono to blikne :)

Jaro nenápadně sonduje, jestli jsme připraveni. A to my jsme. Včera byly děti s Koblihem na prvním letošním cyklovýletě. A já dostala žlutou kytičku drobných kvítečků. "Tu jsem pro tebe natrhala u táty na zahradě," pyšně hlásila Koblížka. Myslím, že Ivetka (nová přítelkyně Kobliha) nebude mít radost. Já ji měla - trochu škodolibou, přiznávám.

Nechce se mi psát, že bylo dneska venku teplo. A že svítilo sluníčko jako blázen. Nechce se mi ani psát o tom, že cyklostezky byly plné cyklistů, že se venku proháněly rodinky na bruslích a že kdo měl nohy, tak se dneska procházel a dýchal jarní vzduch. Nechce se mi psát o tom, že jsem to sledovala zevnitř a záviděla jsem těm za sklem. Chce se mi psát o daleko přízemnějších věcech. Nebo o podzemnějších věcech. O kořenech.

Tak jsme přežili. Vánoce, Silvestra, návštěvy, dárečky, blikací světýlka i rozležené cukroví. Všechno se vrátilo do normálu (hurá!) a máme zase skoro rok, než tohle šílenství vypukne znovu.

Nebudu popisovat naše svátky - byly standardní. Dětem svítila očička (to je na Vánocích to nejhezčí), papíry od dárků lítaly, na Silvestra jsme tradičně hráli hry a povídali, o půlnoci jsme si ťukli (je zábavné pozorovat, jak děti rostou a do dvanácti jich rok od roku vydrží víc a víc) a pak jsme je uložili do jednoho pokoje (letos v počtu dvanácti kousků). My dospělí jsme nešli spát - až na mě, vytuhla jsem už v půl jedné, bylo toho na mě dost. Ale když v osm vstala, ostatní uléhali. Takže teď tu kolem mě spí několik dospěláků, v dětském pokoji řádí dvanáct prťat a já půjdu za chvíli připravovat oběd.

Do nového roku vám přeju, abyste byli zdraví, spokojení, šťastní a v pohodě. Abyste neřešili malichernosti, abyste se zbytečně nehádali a abyste měli vždycky za kým jít, když vám nebude dobře. Jo - a sobě přeju totéž :)

Dneska jsem měla schůzku v Řeporyjích. Byli jste někdy v Řeporyjích? Když sněží a na silnicích je hnusný blátíčko na ledu? V ulici, kam sypač ani solič nebo jak se ta auta jmenují, ještě letos nedorazil? Bylo to žůžo. Dala jsem si velký náskok, aby na mě pan T. nemusel dlouho čekat. Nepřijel. Prý se bál jet tam autem a autobusem to neumí. Tak jsem vycouvala z místa, kam jsem najížděla nadesetkrát, abych neobouchala auta kolem sebe a projela patnácticentimetrovou vrstvou hnědé břečky. Dneska byl prostě povedený den.

Máme doma křečka. Tečka. Křeček dvojtečka škrábe, kouše, lechtá, dělá loužičky... znáte určitě tuhle říkanku, u které se kreslí na záda. My teď kreslíme pořád, protože celá školka si kreslí na záda a když se člověk něco naučí ve školce, může být doma za hrdinu. Hrdinky máme doma dvě.