"Proč nepíšeš každý den? Třeba každé ráno? Mohla bys mít jako motto blogu K ranní kávě Koblihu!" říkala mi do telefonu Katka, která právě objevila můj blog. "Jak jsem tě našla, tak jsem si sedla na prdel a četla a četla a četla. Ty vole, ty už jsi toho napsala!" Katka měla vždycky výstřední slovník. A vždycky strašně rychle mluvila. Dlouhonohá dlouhovlasá bruneta s modrýma očima, kterýma dostala každého chlapa, na kterého si zamanula. Teď nosí poštu na Praze 6.

Neznám vlastně žádného psychicky nemocného člověka (když nepočítám vynervované kamarádky a lidi ve stresu, s nejrůznějšími fobiemi nebo v depresi). O "bláznech" si čtu u Kyklopa (kdo nezná tohoto sympatického ošetřovatele z Bohnic a jeho Zápisky o šílenství, velmi doporučuji - ostatně velmi doporučuji celý Kyklopův blog) a obdivuji ho. Že je to někdy k zasmání je jedna věc, pravda je ta, že to musí být práce nesmírně namáhavá.

Onehdá jsem na Twitteru slíbila recept na Cheesecake (čti čískejk, neboli sýrový dort) - a svůj slib plním. Bohužel nemám fotodokumentaci, neb byl dort okamžitě sněden (ale nafotím, až ho budu dělat příště). Je to jednoduché, pište si:

Zůstala jsem úplně paf. Představte si, že mi můj šéf nabídl měsíční cestu do Kalifornie, přímo do L. A. V září bych měla letět.

Volala mi Ivetka. Ta Ivetka, která s mým manželem čeká dítě. A co tím prý sleduju, že se nechci dát rozvést. Pozvala jsem jí na kafe. Prostě jsem ji chtěla poznat.

"A kde jsi ho nechal?" ptala jsem se důrazně Koblížka, když přišel ze školy.
"V šatně jsem si ho strčil do boty, jako v šatně, jako aby se mi neztratil. A pak jsme cvičili a když jsem tam pak přišel, tak už jsem ho tam jako neměl."
"Neříkej pořád to JAKO!"
"Dyk neříkám JAKO!"

"Mamí, co je to Kakabus?" ptal se mě asi před hodinou Koblížek a zajel ke mně pod peřinu. "Ten, kdo se pořád mračí, je nevrlej a protivnej," odpověděla jsem ještě v polospánku. "Hm, prostě Olin."

To jsem celá já. Někam se zaregistruju, abych vyzkoušela nějakou novinku, pak na to zapomenu, následně mi to někdo připomene, vzpomenu si, vlezu tam (když objevím heslo) a zjistím, že je tam daleko víc lidí než dřív. Takže jsem znovu na Twitteru.

Ač jsem se před týdnem rozhodovala, jestli zmáčknout knoflík DELETE, protože jsem byla totálně na s*ačky (omlouvám se za tohle slovo, ale je přesné a vystihující), nakukovala jsem na blog, četla Vaše komentáře, do toho prodělala totální psychickou očistu a hlavně jsem strávila mnoho hodin v rozhovorech s Koblihem. A mám pocit, že Vám musím aspoň trochu zprostředkovat, co se u nás vlastně dělo (děje?):

Minulý týden jsem byla v rozpoložení tenhle blog smazat. Vymazat ze světa Koblihu, opustit svět blogů a blogísků a žít pouze v reálném světě. Říkala jsem si, že jsem na blog stará, nemám co říct a všechno je to nesmysl. Nebo znáte jinou matku tří dětí, která si píše internetový deníček?