"Pepóóóó, přines mi ty fošnýýýýýý!" Hlasitý křik prořízl ticho pátečního rána. Zanedlouho potom odbily hodiny šestou. "Jdi do prdelééééé," slyším Pepu. Zavírám okno a otáčím se hlavou ke stěně. Přes uši si rvu peřinu. Nepomáhá to. Dělníci, kteří přišli opravovat hotelovou zeď, jsou ranní ptáci.

 Včera v noci padaly hvězdy.Ležela jsem na obrovské zahradě jednoho hotelu a počítala je. A přála si, to je jasný.  

The Sun se dnes změnil na The Son a musím říct, že jsem se taky nechala unést - sedím tu a přepínám BBC a CNN (CNN je lepší). Miluju tyhle pompézní akce - líbí se mi to šílenství kolem, sleduju, kdo píše jaké články a kde se objeví jaké informace. Pravda - dneska mám trochu času - jindy bych to asi nestíhala.

Každopádně mám radost z toho, kolik lidí má radost (škarohlídy se snažím nevnímat) a kolik lidí to má podobně jako já. Nevím, jestli jste včera sledovali reportérky CNN, ale jejich profesionalita se s našimi reportéry absolutně nedá srovnat. Líbí se mi, když projevují city, když se jim chvěje hlas a když nemůžou svou radost ukočírovat. Je to přirozenější, než když naše ČÉTÉdámy stojí v upnutých kostýmcích ve studiu a tváří se... naškrobeně.

Tak jsem si vzpomněla na Koblihu. Respektive na blog. A říkala jsem si, jestli si ještě budu pamatovat heslo do administrace (pamatuju). A jestli jsou tady ještě mí "staří známí" (zatím nevím).

Je léto, venku je docela pěkně a já jsem sama doma. Starší děti odjely na tábor, Markétka je u babičky a dědy a tady je klid a pohoda. Už asi dva týdny jsem neviděla zprávy a nečetla noviny

Jedna starší...

 A jak se máte vy?

Nevím, jak vy, ale já mám Vánoce ráda. A nebudu teď psát o rozzářených dětských očích, ani o prskavkách, kaprovi nebo čekání na zlaté prasátko. Dneska budu psát sobecky o tom, co se mi na Vánocích líbí už od dětství. Jasně, atmosféra, pohádky v televizi. Ale pro mě mají Vánoce ještě jednu vůni - vůni knížek právě vytažených z tiskárny. Zvuk vazby, když poprvé trošilinku praskne, když se knížka otvírá. Šustění stránek a dychtivé očekávání, když už je podle papíru poznat, že uvnitř bude knížka. Na Ježíškovi miluju právě tyhle dárky.

Čas od času dostanu zajímavou pozvánku. Jako zrovna dneska. A tak se o ni ráda podělím. Jestli nemáte v lednu do čeho píchnout, zkuste třeba festival íránských filmů. Že vás to vůbec neláká? Že muslimy znáte a nechcete vědět, jaké filmy zrovna oni točí? Zahoďte předsudky a zkuste to. Třeba budete mile překvapeni.

Druhý ročník Festivalu íránských filmů začíná 9. ledna v pražském kině Světozor (ano, to u Václaváku - tam co mají tu pasáž s výbornou zmrzlinou). Celých pět dnů se můžete kochat nádhernými snímky, které mají letos společné ústření téma: DÍTĚ. Loni to bylo téma ŽENA a festival navštívilo asi 3000 lidí. Letos to bude - podle mého odhadu - ještě trochu víc.

Nevím, jestli jste sledovali show TV Prima Česko Slovensko má talent. Přiznám se, že já jsem viděla jen finále. Včera večer. Neznala jsem tedy soutěžící, neměla jsem k nim osobní, ani citové vztahy, netušila jsem, co umí - a musím s pravdou ven: měla jsem tu strašně moc žehlení, tak jsem si pustila televizi. A nestačila jsem se divit.

Díky, Tome!

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají

Po náročných měsících, kdy jsem byla víc po nemocnicích než doma, mě navštívila kamarádka Vanda. Nejezdí k nám moc často, bydlí poměrně daleko, neřídí a je odkázána na svého manžela. Ten tu měl nějaké pracovní povinnosti, takže Vandu nabral, vyklopil u nás a po několika hodinách, které utekly jako minuty, ji zase vyzvedl.

Vanda mě překvapila a musím říct, že na některá její slova musím