Kobliha | KOBLIHA

 "Pepóóóó, přines mi ty fošnýýýýýý!" Hlasitý křik prořízl ticho pátečního rána. Zanedlouho potom odbily hodiny šestou. "Jdi do prdelééééé," slyším Pepu. Zavírám okno a otáčím se hlavou ke stěně. Přes uši si rvu peřinu. Nepomáhá to. Dělníci, kteří přišli opravovat hotelovou zeď, jsou ranní ptáci.

Každopádně mám radost z toho, kolik lidí má radost (škarohlídy se snažím nevnímat) a kolik lidí to má podobně jako já. Nevím, jestli jste včera sledovali reportérky CNN, ale jejich profesionalita se s našimi reportéry absolutně nedá srovnat. Líbí se mi, když projevují city, když se jim chvěje hlas a když nemůžou svou radost ukočírovat. Je to přirozenější, než když naše ČÉTÉdámy stojí v upnutých kostýmcích ve studiu a tváří se... naškrobeně.

Jedna starší...

 A jak se máte vy?

Čas od času dostanu zajímavou pozvánku. Jako zrovna dneska. A tak se o ni ráda podělím. Jestli nemáte v lednu do čeho píchnout, zkuste třeba festival íránských filmů. Že vás to vůbec neláká? Že muslimy znáte a nechcete vědět, jaké filmy zrovna oni točí? Zahoďte předsudky a zkuste to. Třeba budete mile překvapeni.

Druhý ročník Festivalu íránských filmů začíná 9. ledna v pražském kině Světozor (ano, to u Václaváku - tam co mají tu pasáž s výbornou zmrzlinou). Celých pět dnů se můžete kochat nádhernými snímky, které mají letos společné ústření téma: DÍTĚ. Loni to bylo téma ŽENA a festival navštívilo asi 3000 lidí. Letos to bude - podle mého odhadu - ještě trochu víc.

Díky, Tome!

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají