Dneska jsem uklízela. Návštěva byla objednaná na čtvrtou odpolední. Dva veledůležití pánové.

Víte, co mě napadlo? Že když se hlásím do administrace a klikám na Napsat nový článek, kolikrát ani nevím, o čem bude. Že prostě píšu to, co mi slina na klávesnici přinese. Jako zrovna teď.

Jsou i výjimky, přiznávám. S některými články si dávám trochu víc práce (ale není jich moc, mám-li být upřímná). Poslední dobou to byl např. ten o Robinsonu Jeffersovi nebo o knížce Viky, Viktor a Bůh nebo o Roku kohouta. Z dřívější doby třeba článek o obrazu Hieronyma Bosche. Jinak mám na blogu příspěvky plytké, krátké, bez pointy a psané v rekordních časech.

Blahořečení osvícení učitelé! Jedním z nich byl můj profesor literatury na gymnáziu. Popsali jsme tenkrát i patnáct velkých sešitů za jeden školní rok a měli pocit, že nám češtinář kolikrát říká zbytečné věci. Že o spisovatelích, básnících a literátech kromě našeho ročníku nikdo nemá ani páru a že TOHLE se snad nikdo jiný neučí. Jak jsem teď vděčná, že náš pedagog odděloval "zrna od plev" a dával nám nahlédnout pod pokličku umění, které běžně v čítankách a antologiích nebylo.

Jedním z básníků, který mě už v dobách mého pubertálního věku oslovil, byl Robinson Jeffers. Protože co víc může sedmnáctiletého studenta ovlivnit, než rozervaný básník píšící o bouřících oceánech, špičatých útesech a velkých láskách.

Náš pan učitel nenařizoval, abychom četli tu nebo tu sbírku. Jen zlehka naťukl, uměl to s námi. Říkal: Klidně čtěte Manon, čtěte Kainara, ale kdyby se vám dostal do ruky Jeffers, podívejte se do něj. A my ho začali shánět a měli na něj pořadníky. Nenašli jsme ho ale v žádné učebnici.

"Kde máš mikinu?" ptala jsem se Koblížka, když v úterý přišel ze školy.
"Zapomněl jsem ji ve škole - teda asi," odvětil prvorozený a z kalhot začal vyndávat kaštany, které nasbíral cestou.
"Ale jestli tam je, tak bude asi u tý z pátku."
"A u tý z minulé středy," dodala jsem já.

"No a pak jsme babičku přejmenovali na bábulínu a musela od nás nakupovat," líčil mi Koblížek. Seděla jsem u vany na povídací židličce a poslouchala jsem zážitky dnešního dne.
"A jak to vypadalo, nechala si to bábulína líbit?" ptala jsem se.
"No jasně! Nejdřív zavolala z okna, jestli už jako máme otevřeno a pak jako vešla do krámu. No a jako nakupovala."
Živě jsem si svoji rodičku představovala. "A co jste prodávali?"
"No šneky přece!"

"Učitelka by měla mít svoje děti. Holku a kluka!" Kristýna mluvila zvýšeným hlasem, ruka se jí trochu třásla, ale kafe nevybryndala. "Protože TAHLE ČŮZA prostě dětem vůbec nerozumí! Jak by taky mohla rozumět, když je to stará panna? Už pět let uhání toho mladýho doktůrka a furt nic. A pak si to vybíjí na naší Kačeně. Ale já tam vlítnu a to pak uvidí mazec!"

Velkým hitem našich dětí je kreslení zmizíkem. Jde o hit posledních dnů. Příprava je jednoduchá a o zábavu je postaráno. Stačí vzít čtvrtku, natřít ji inkoustem, z penálu vyndat zmizík a kreslit. Koblížka viděla svého bratra, kterak kreslí město budoucnosti, stoupla si k němu na vzdálenost asi tří centimetrů a velmi zřetelně prohlásila: "Kuňa, taky ci to mizívátko!"

Taky jsem kdysi chodila na gympl. Neměla jsem ráda hodiny fyziky, chemie a taky jsem nesnášela nepovinnou latinu (teď jsem tak ráda, že jsem tam vydržela). Brávala bych tenkrát víc hodin cizích jazyků a filozofie. Ale ta doba už je dávno za mnou, bylo to krásné - a bylo toho dost.

Do ruky se mi dostal "Nástin organizační" vydaný F. Exnerem a H. Bonitzem v roce 1849. Jde o učební plán osmiletých gymnázií podle reformy, kterou tito pánové provedli. Zaujaly mě obrovské rozdíly, podívejte se sami:

Jedním dechem jsem dočetla prvotinu Renaty Eremiášové a protože jsem na netu nenašla mnoho informací o této knížce, rozhodla jsem se napsat aspoň tenhle článeček.

Jestli vás zajímají sekty, jejich život, manipulace se členy, pohled zevnitř i zvenku, myšlenkové pochody členů, fanatismus a víra, rozhodně vám knihu Viky, Viktor a Bůh doporučuji. Protože právě o toto v ní běží.

Hlavní hrdinka Viky vstoupila do nejmenované sekty a popisuje svůj každodenní život. My se tak dozvídáme o všech setkáních, která musí absolvovat, o denním režimu (na spánek mezi modlitbami a prací zbývají čtyři hodiny), členy sboru i lidech "ze světa". Není to povzbudivé čtení a kolikrát běží mráz po zádech.

Viky se vdá za Kamila, jednoho z mála mužských členů sekty a bydlí s ním v opuštěné chaloupce na vsi. Protože Kamil spoléhá víc na Boha než na své ruce, úrodu ze zahrady musí sbírat cizí lidé, stejně tak opravit zamrzlé trubky nebo vyhořelý komín.

S dětmi se v posledních dnech nějak roztrhl pytel. Pavel je otec, Koblih taktéž. A mně se narodil nevlastní syn.