Letní dny dorazily, díky bohu. A tak zatímco si děti užívají na dovolené s Koblihem (vzal je k moři a mají se prý dobře), já se  učím pít. Čtete dobře - fakt se učím pít.

Tento týden byl těhotný zážitky, napsal by klasik. Já tenhle obrat nesnáším, proto ho nepoužiji :) Tenhle týden se toho prostě odehrálo nějak moc :) O všem psát nebudu, ale o jedné malé oslavě jo.

Miluju setkání s cizími lidmi. Hraju sama se sebou takovou hru - podle vzhledu se snažím poznat, jaký ten člověk asi bude. Jednoduše si ho přiřadím k šabloně někoho podobného a světe div se, nejen vzhled, ale i vlastnosti se docela shodují. Škatulek mám několik desítek - v některých mám lidi, které jsem potkávala ve školách, v některých lidi, které znám z práce nebo z hospody nebo třeba z dovolené. Ovšem nepopírám, že lidi škatulkovat nelze a občas mi to jednoduše nevyjde.

Dneska odjely děti. Babička s dědou si je vzali na dovolenou. Budou chodit po Beskydech a jezdit na výlety. Je tu tak divně ticho...

"A kolik stojí tenhle sýr?" ptala jsem se, když jsem ochutnala malou báječnou kostičku.
"Taky dvě stovky."
"Tak mi kousek ukrojte - ale jen malý plátek, prosím."
Zabalené už jsem měla dva kousky, tenhle byl třetí. Mladík hodil kus ukrojeného sýra na váhu. A já viděla, jak vyťukává číslo 234.
"Říkal jste dvě stovky, ne 234!" ohradila jsem se.
"To máte jedno, paninko, to už je jen detail!" Naštvala jsem se a řekla mu, že tenhle kousek nechci. Že mi stačí jen dva.
"A co já s tímhle budu dělat?"
Bylo mi to jedno. Beztak jsem platila necelých pět stovek. Za dva kusy sýra. Připadala jsem si ošizená a drží se mě to doteď.

"Mami, může k nám zítra přijít Péťa?"
"Může, ale až odpoledne. Dopoledne jsme pryč."
"Tak jo. My musíme vyřešit nějaké osobní věci. Jako holky, školu a tak."

Jako bych to ani nebyla já. Nevím, co se děje, ale cítím, že potřebuju změnu. Nějakou OBRZMĚNU. Třeba se odstěhovat. Nebo totálně změnit práci. Nebo...

Jak si tak lezu do administrace, na titulce se objevil nový článek od Keigiho. Protřela jsem si oči. Je to možný? Keigi je zpátky? Je to možný! A tak jsem zapomněla, o čem jsem původně chtěla psát. Ale to nevadí.

"Kobliho, ty už vůbec nejsi romantická," řekl mi Karel.
"Nezlob se, ale já nemám ráda romantiku. Nemám ráda kýče, nemám ráda unylé pohledy nad světlem svíček, ani vanu obloženou okvětními lístky. A dala bych si ten steak. Medium. A objednej láhev červenýho."
Večeři jsem si užila, i když jsme tam šli každý za jiným účelem. Já chtěla vidět dávného kamaráda a jemu se udělalo tak nějak smutno a hádejte, na koho si vzpomněl :)

"No a tak jsem udělala analýzu a vyšlo mi, že Karla ne. Protože Karel má malej byt, malý auto a malýho tyvíškoho. Budu bydlet s Kryštofem. To je maximalista." Nevím, co si Edita představuje pod pojmem maximalista, ale jestli můžu posuzovat podle Karla, mlhavou představu mám. "Kryštof má totiž krásný příjmení. Vždycky jsem se chtěla jmenovat Jánská. Jako ten Jánský, co vymyslel ty krevní skupiny." Nikdy mě nenapadlo, jak může být důležité příjmení při volbě partnera.

Tak jsem si dnes přečetla pár zápisků z místní blogosféry a řekla jsem si, že už musím taky něco napsat. Neb velké věci se dějí, jen nějak není čas na dokumentaci.