"Prosila bych jedno kuře," hlásila jsem paní prodavačce v masně. "Nějaké větší, prosím."
"Jedno větší tady máme, podívejte se, mladá paní - to je kuře jako prase!"
Kuře jako prase se teď peče v troubě.

Zítra jedu na nákupy. Rozhodla jsem se, že navzdory tomu, že neustále prší, je zamračeno, zataženo a pochmurno, koupím si nové letní oblečky. Vyrazím do víru velkoměsta a nakoupím si několikery šatičky. A to by bylo, aby to slunce nevylezlo!

Víkend byl poměrně náročný, strávila jsem ho v hospodách a klubech. Mí rodiče se nade mnou slitovali a všechny děti odvezli k sobě domů. A tak jsem nažhavila bezdrátové dráty a rychle zorganizovala rychlou akci Víkendové propláchnutí mozků. Překvapilo mě, že jsem nikoho nemusela přemlouvat déle než dvě minuty.

Minulé dny a týdny jsem žila nevirtuální život. Událo se u nás moc věcí, o kterých snad někdy napíšu. Ale protože se nahromadilo i několik perliček, které přináší život jen tak mimoděk, řekla jsem si, že je na čase sednout ke klávesnici a naťukat to sem.

Dneska večer vařím Jambalayu. A napadlo mě, že třeba někdo z vás tohle bezva jídlo nezná. A když už mám na blogu recept na cheesecake, dám sem i recept na jambalayu. Je to jednoduché, vaří se to v jednom hrnci a můžeme se po tom utlouct :)

Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš... najdete na mém blogu. Jdu teď cestou velmi zvláštní a mám z ní radost. Potkávám lidi, které bych k sobě asi dřív nepřitahovala. Měním se - a se mnou se mění i mí přátelé, kamarádi, sousedé i náhodní kolemjdoucí. Věřím na to, že člověk v určitém období přitahuje lidi, které potřebuje - aby mu pomohli, poučil se od nich, nebo aby ho třeba v něčem vykoupali - a on pak mohl pokračovat dál. Uvědomuji si to teď víc než kdy jindy.

Rána jsou různá. U mě jsou většinou pomalá. Pomalé ráno vypadá nějak takhle: ignoruji po mně skákající děti a krokem šouravým vstávám, zapínám konvici a vařím čaj. Jsem schopná se několik minut tupě dívat na konvici a pak se leknout, když cvakne a vypne se. Následně hledám pytlíčky s čajem a nevnímám dětské hlasy "jahůdkovej, dneska jahůdkovej" - zalévám třešňový čaj a tvářím se nepřítomně. Vyndávám punčocháče a nevnímám Koblížka, když odchází do školy (se svačinou, kterou si sám připravil).

"Ještě odmetu tyhle či lavičky a jdeme," prohlásila Koblížka a já rezignovala.
"Dobře, poslední tři lavičky a jdeme domů!" Boty jsem měla promočené, byla mi zima a přes padající vločky jsem pomalu neviděla na sáňky, na kterých se uvelebila Markétka. "Mamí, ních," halekala nadšeně nejmadší Koblížečka.
V parku jsme tou dobou stály na jednom místě u tří laviček už 40 minut.

Sousedi vydlabali dýni. Byla obrovská, strašidelně vyhlížející, se svíčkou uvnitř. Včera odpoledne jsme ji z okna viděli u Prokopů na zahradním sloupku - velké oči, trojúhelníčkovitý nos a zubatá pusa. Děti se nemohly vynadívat.

My dělali dýničky tři. Každému dítěti jedno. Musím říct, že jsou pryč doby, kdy jsem nadšeně dlabala obrdýně. Co je malé, to je roztomilé, řekla jsem dětem a snažila je o svých slovech přesvědčit. Všichni budou mít obry, my budeme mít tři malinké roztomilé pididýně. Ani se moc strašidelně netvářily.

Večer jsem se šla podívat, jestli sousedovic dýně ještě svítí. Uviděla jsem něco, co mě velmi překvapilo.

Naše školka sousedí s laboratoří, ve které se provádí odběry krve. Do školky chodíme před osmou a téměř každý den vídáme lidi, jak přicházejí a odcházejí z bílé budovy s červeným křížkem na dveřích.

Dneska mě pobavil jeden z vyšetřovaných. Ráno byla poměrně zima, tudíž jsem děti nabalila do bund a čepic. Sama v delším saku a dlouhých kalhotách. Tlačím kočár a za ruku držím Koblížku. Procházíme kolem laboratoře, když proti nám běží kulturista. Asi třicet let, všude samý sval, v bílém upnutém tričku s krátkým rukávem a v šortkách. Ohlédla jsem se, byl to fakt pěknej chlap.